Angličtina/Abeceda

Z Wikiknih

Angličtina se píše latinkou, podobně jako čeština, takže tento aspekt nám potíže dělat nebude. Horší je to ale se vztahem mezi psanou a mluvenou podobou…

Obsah 1 Číst a psát, nebo i mluvit? 2 Psaná abeceda 2.1 Abeceda s hláskováním 2.2 Poznámky 3 Hlásky 4 Výslovnost a pravopis 4.1 Krátké a dlouhé samohlásky 4.2 Souhlásky

[editovat] Číst a psát, nebo i mluvit?

Vztah mezi psanou a mluvenou formou angličtiny má pestrou minulost; třeba prvním tiskařem byl Holanďan… Díky tomu je vysoce nepravidelná — nějaká pravidla existují, ale mají mnoho výjimek a většinou je jednodušší si prostě výslovnost zapamatovat zvlášť.

Pro studenta angličtiny to znamená, že hned na začátku studia stojí před rozhodnutím: může se učit obě formy zároveň, nebo jen jednu. Pokud nám jde hlavně o čtení, případně psaní nebo diskuzi na Internetu, je výslovnost zbytečnou přítěží. Uniknou nám slovní hříčky a chyby rodilých Angličanů nám budou nepochopitelné, ale to je jen velmi malá část textu, se kterým se běžně setkáme. Naopak kdo se chce domluvit, pro toho je správná výslovnost nepostradatelná.

[editovat] Psaná abeceda

Angličtina se píše latinkou, stejně jako čeština, ale bez háčků, čárek a spřežky "ch".

[editovat] Abeceda s hláskováním

A éj B bhí C sí D dhý E í F ef G dží

H ejč I áj J dhžej K khej L el M em

N en O ou P phí Q kjů R ár S es T thý

U jů V ví W dhabl jú X eks Y uáj Z zedh

[editovat] Poznámky

• A a I - v seznamu je A psáno jako ej zatímco I je aj; ve skutečnosti je však často rozdíl daleko menší, než by se z tohoto popisu zdálo...
• CH není spřežka - ve slovníku je tedy mezi CG a CI, v křížovce zabírá dvě políčka, atd.
• pokud se hláska opakuje, říkáme "double" (dvojité), krom U (protože by se pletlo s W)
• diakritická znaménka, pokud ve slově jsou, můžeme vždy vynechat
• krom písmen se ještě ve slovech může vyskytovat apostrof — formálně je to interpunkční znaménko, ale ve skutečnosti se chová spíš jako písmeno, které se nevyslovuje (pouze píše)

[editovat] Hlásky

• Samohlásek a dvouhlásek je poněkud větší škála, než v češtině, ale všeobecně není problém je vyslovovat (spíše odlišit jednu od druhé...). Samohlásky se také poněkud liší podle oblasti, takže podle nich můžeme odlišit Američana od Angličana nebo Australana od Novozélanďana.
• Podobně většinu souhlásek známe z češtiny.
• "th" - liší se od "s" nebo "z" tím, že jazyk místo o patro opíráme o horní zuby (v americké výslovnosti mezi zuby). Zvuk může být znělý nebo neznělý (podobně jako s a z); ve slovníku se znělý označuje "ð" (přeškrtnuté d), neznělý "θ" (řecká theta).
• "ng" - jedna hláska, trochu jako n vyslovené až vzadu v krku (tam kde normálně vyslovujeme g); značí se "ŋ".
• "w" - známe z českých dvouhlásek "au", "ou" (tedy aw, ow); v angličtině je běžné i na začátku slova.
• "r" - pokud se vůbec vyslovuje, bývá jen naznačené.
• Intonace je v angličtině důležitější než v češtině.

[editovat] Výslovnost a pravopis

Jak již bylo předesláno, vztah mezi psanou a mluvenou formou angličtiny má pestrou a zajímavou minulost, ale to nám jen málokdy pomůže, když stojíme před slovem, které nevíme jak vyslovit. Přeci jenom však několik pomůcek je.

[editovat] Krátké a dlouhé samohlásky

Celkem spolehlivě lze rozpoznat, jestli se bude vyslovovat krátká nebo dlouhá samohláska (případně dvouhláska).

• Pokud je napsána dvěma samohláskami nebo samohláskou a "h", bývá dlouhá.
• (Jedna) samohláska bývá krátká pokud za ní následuje
  • skupina souhlásek,
  • zdvojená souhláska nebo
  • souhláska a konec slova, .
• Pokud za jednou samohláskou následuje jedna souhláska, pak "e" a tím slovo končí, samohláska je dlouhá a to koncové "e" se nevyslovuje.
• Jinak bývá dlouhá.

[editovat] Souhlásky

• "b" jako v češtině
  • "bh" v
• "c" může být k, s nebo č; téměř nikdy se nevyslovuje jako naše c
  • "ch" v anglických slovech č, ve francouzských š, ve skotských nebo německých se může dle libosti vyslovovat buď jako české ch nebo k
• "d" jako v češtině; před "u": ď
• "f" jako v češtině
• "g" buď g nebo dž
  • "gh" značí hlásku, která v angličtině již není; někdy se nevyslovuje vůbec, někdy f, na začátku slova g
• "h" buď h nebo se nevyslovuje; také se používá jako znak pro úpravu dalších písmen
• "i" nezměkčuje předcházející d, t, n
  • "io" změkčuje předcházející t na š a předcházející n na ň
• "j" dž
• "k" jako v češtině
  • "kh" dle libosti vyslovovat buď jako české ch nebo k
• "l" jako v češtině
• "m" jako v češtině
• "n" jako v češtině; před "io": ň
  • "ng" ŋ, v některých nářečích n
• "p" jako v češtině
  • "ph" f
• "qu" kw
• "r" na začátku slabiky slabě naznačené r; na konci spíše upravuje samohlásku, než že by se samo vyslovovalo
• "s" jako v češtině (a to i ve spojeních st, sp); před "u": š
  • "sh" š
• "t" jako v češtině; před "io": š; před "u": ť, místně skoro až č
  • "th" ð nebo θ (viz výše)
• "v" jako v češtině
• "w" w (viz výše)
• "x" ks
• "y" j (nepočítá se jako samohláska)
• "z" jako v češtině
  • "zh" ž

Na rozdíl od češtiny se vyslovují znělé souhlásky i na konci slova zněle, tedy rozlišujeme výslovností například "let" (let, ať) a "led" (led, vedl), zatímco česká výslovnost obou slov je stejná.