Čeština/Dlouhé ú × ů

Z historických důvodů existuje v češtině dvojí způsob psaní dlouhého [ú]. Zatímco ú (s čárkou) je původní, ů (s kroužkem) se píše tam, kde původně bylo dlouhé ó a později dvojhláska uo (jako slovenské ô), která začala být zapisována jako ů. Často se střídá s krátkým o: polovina – půlka, hůl – hole.

Písmeno ů se nikdy nepíše na začátku slova, vyskytuje se jedině uprostřed nebo na konci slov, např. hůl, dolů, dům, domů. Píše se především ve slovech domácího původu (výjimkou je slovo štrůdl/štrúdl, kde jsou uznávány oba zápisy, i když se jedná o slovo přejaté z rakouské němčiny).

Písmeno ú píšeme naopak jedině na začátku slov nebo slovních základů (po předponách a ve složeninách), např. úhel – troj-úhelník, účast – z-účastnit se. V ostatních pozicích se totiž během vývoje jazyka změnilo v dvojhlásku ou (srovnej slov. trúba = trouba).

Ve slově zůstat se nejedná o předponu z-, proto píšeme ů.

Výjimkou v domácích slovech jsou citoslovce jako bú, hú, vrkú.

Výjimkou je také slovo ocún.

Ve slovech cizího původu, pokud se označuje délka, nepíšeme ů, ale vždy jen ú, např. túra. Výjimkou jsou slova zdomácnělá v dávné minulosti jako např. růže.

Někdy dochází k rozlišení významu: kůra stromu × lázeňská kúra (lat. cura – léčba).

Ve slovech zakončených -ura (kultura, literatura, fraktura) se délka nevyznačuje, ačkoliv se může vyslovovat dlouze [kultúra, literatúra, fraktúra]. Ale: manikúra, pedikúra (složenina slova kúra, viz výše).

Za cizí slova lze považovat slovenské (geografické aj.) názvy a jména, kde se původní ú nemění a v češtině se zachovává, např. Štúrovo, Kúty, Pajštún, v koncovce je ů, např. štúrovcům, Kútů.

V dialektech je ú ve slově v kterékoli pozici (v některých nářečích nedošlo ke změně na ou, zůstalo původní ú).

V nářečních tvarech slov se píše ú, zvláště pokud nahrazuje dvojhlásku ou, příp. dlouhou samohlásku í, spisovného tvaru nebo jiného dialektově správného tvaru: kocúr, kohút, múka, horú, lúčkú, neteřú, lútosťú, jahůdkú, súsedů (-ům, -ův), dlúhý, vysokú, úzkú, takú, jakú, tú, tebú, svojú, dvúma, treťú, trojú, stú, súdit, nesú, půjdú, chcú, odmlúvajú, uklúzat, dlúze atd.; rovněž píšeme ú, nahrazuje-li jiné samohlásky nebo více hlásek (ve slabikách, kromě spisovného ů), např. dúle (dole, dolů), Metúd, rúbat, usnúl, zňútra (zevnitř, znitra), zdélú (po délce, zdéli), lúní (loni), teprú (teprve), zgúňat (hledat, shánět) apod.; a také ve slovech bez tvarově podobného nebo zcela bez příbuzného spisovného ekvivalentu anebo v nářečních tvarech slov cizího původu, např. lúbná, počúvat, žďúrnúť, škňúřit, halúz, pútec, húlava, vantúch, legrút, prúba, šnelcúg apod. Jen výjimečně lze v některých slovech psát ů i ú (vyrůstl – vyrostl i vyrústl – podle vyrástl). Ve zvláštních případech (odborných jazykovědných, literárně-folkloristických, u některých nářečí pro odlišení či v přepisu podle výslovnosti) se píše pouze ú i na místě spisovného ů (vúla, lúžko, prúduchom, ďúłek, rúžou, nepújdú).