Čeština/Dlouhé ú × ů

Z Wikiknih

Z historických důvodů existuje v češtině dvojí způsob psaní dlouhého [ú]. Zatímco ú (s čárkou) je původní, ů (s kroužkem) se píše tam, kde původně bylo dlouhé ó a později dvojhláska uo (jako slovenské ô), která začala být zapisována jako ů. Často se střídá s krátkým o: polovina – půlka, hůl – hole.

Písmeno ů se nikdy nepíše na začátku slova, vyskytuje se jedině uprostřed nebo na konci slov, např. hůl, dolů, dům, domů. Píše se pouze ve slovech domácího původu.

Písmeno ú píšeme naopak jedině na začátku slov nebo slovních základů (po předponách a ve složeninách), např. úhel – troj-úhelník, účast – z-účastnit se. V ostatních pozicích se totiž během vývoje jazyka změnilo v dvojhlásku ou (srovnej slov. trúba = trouba).

Ve slově zůstat se nejedná o předponu z-, proto píšeme ů.

Výjimkou v domácích slovech jsou citoslovce jako bú, hú, vrkú.

Výjimkou je také slovo ocún.

Ve slovech cizího původu, pokud se označuje délka, nepíšeme ů, ale vždy jen ú, např. túra. Výjimkou jsou slova zdomácnělá v dávné minulosti jako např. růže.

Někdy dochází k rozlišení významu: kůra stromu × lázeňská kúra (lat. cura – léčba).

Ve slovech zakončených -ura (kultura, literatura, fraktura) se délka nevyznačuje, ačkoliv se může vyslovovat dlouze [kultúra, literatúra, fraktúra]. Ale: manikúra, pedikúra (složenina slova kúra, viz výše).