Rodina ve starém Římě/Rodina v právním řádu

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Římský právní řád byl na svou dobu velmi vyspělý. Záležitostem okolo rodiny se rozhodně nevěnoval okrajově. Je v něm zakotvena celá řada otcovských práv, která jsem vyjmenoval výše.

Římský právní systém se dělí na dvě hlavní části – veřejné právo a soukromé právo. Právo veřejné upravuje vztahy mezi státem a občanem, zatímco právo soukromé mezi občany navzájem. Součástí soukromého práva je ius conubii, které se rodině věnuje celé. Rodiny se týká také další část soukromého práva – ius commercii. To upravuje dílčí záležitosti, zejména ohledně majetku.

Ius conubii definuje práva otce nad členy rodiny (otcovská moc). Dále popisuje případy, kdy tato práva zanikají.

Moc otcovská (potestas patria) se vztahovala na děti z právoplatného manželství a třeba také na adoptované osoby (dále jen „poddaní“). Otcovi umožňovala prakticky neomezeně nakládat s majetkem i životem svých poddaných. V tomto směru neexistovalo zprvu žádné omezení. Toto bylo známé ius vitae necisque (právo života a smrti). Otcovská moc nad synem nepřestávala v dospělosti, když se oženil, ani když se dostal do vysoké funkce ve státní správě. Tyto celkově přísné podmínky se liberalizovaly až za vlády císařů.

Otcovské moci otec pozbýval pouze, pokud on nebo poddaný zemřel, ztratil občanská práva, nebo když se stal flaminem (či vestálkou). Dále pokud se otec těchto práv dobrovolně vzdal (viz XI.), nebo pokud byl jeho poddaný adoptován (viz X.) a přešel tak pod moc nového otce.

Další část ius conubii zavádí přesná pravidla, jaké osoby mohou uzavřít právoplatný sňatek. Dále stanovuje, za jakých okolností manželství končí.

Do roku 445 př. n. l. mohli právoplatné manželství uzavírat pouze patricijové, od tohoto roku i patricijové a plebejové navzájem. Od roku 89 př. n. l. se za platný považoval i sňatek mezi Římanem a Italem. Polygamie byla zakázaná, rovněž tak i sňatky mezi příbuznými.

Po sňatku zůstala nevěsta buď v moci svého otce, nebo přešla zcela do moci manžela (viz VI.). Ten se pak stal jejím zástupcem na veřejnosti a správcem jejího věna. Manželství bylo ukončeno smrtí, ztrátou občanských práv nebo rozvodem (viz XII.).

Ius commercii se dělí na čtyři hlavní části, z nichž dvě se týkají rodiny. První částí je ustanovení upravující poručnictví.

Poručník (tutor) byl člověk, který zastupoval ovdovělé ženy a sirotky na úřadech a u soudů, což mohli provádět pouze dospělí muži. Za normálních okolností to bylo povinností manžela (resp. otce). Nad chlapci končilo poručnictví ve čtrnácti letech. U žen žádná horní věková hranice stanovena nebyla. Žena musela mít poručníka, i když byla svéprávná (sui iuris).

Druhou částí ius commercii, která se týká rodiny, je ustanovení ohledně dědictví.

Pravidla upravující dědictví obsahují právo psát závěť (testamentum) a právo dědit. Psát závěť i dědit mohli jen římští občané. Ženy a děti mohly tyto dva úkony provádět jen v případě, že jim přitom byla darována svoboda. Podobné omezení platilo obecně pro osoby, na které se vztahovalo poručnictví nebo otcovská moc. Bezprávné osoby (tj. otroci, mentálně postižení jedinci a cizinci) dědit vůbec nemohly. Pokud zemřel svobodný bezdětný muž bez závěti, majetek po něm získali jeho nejbližší mužští příbuzní.

Existovaly tři způsoby, jimiž mohla být závěť právoplatně uzavřena. Za prvé prohlášením před sněmem. Za tímto účelem býval dvakrát do roka speciálně svolán. Za druhé před vojskem. Tento způsob využívali především vojáci jdoucí do války. Posledním způsobem byl symbolický odkup předmětu dědictví nabyvatelem před pěti svědky.