Přijímač Mw. E. c

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Mw. E. c je typové označení německého vojenského středovlnného přijímače z doby Druhé světové války. Ve své době to byl mimořádně kvalitní přístroj jak co do stránky mechanického provedení, tak co do dosažených elektrických parametrů.

Ovládat přijimač Mw.E.c je pro děti úplná hračka

Určení přístroje[editovat]

Mw.E.c byl součástí tankových radiostanic, kde byl součástí spojovacích středovlnných kompletů s vysílači 30 W.S.a a 80W.S.a (vysílače s výstupním výkonem 30W a 80W). Vymezení středních vln zde (na rozdíl od rozhlasového SV pásma) zahrnovalo i kmitočty od 1,5 do 3 MHz, tedy to, co je označováno i za tzv. "mezilehlé vlny".

Středovlnnými komplety byla vybavována velitelská vozidla, kde ono pásmo "mezilehlých vln" bylo používáno ke spojení na vyšších úrovních velení. Kromě středovlnných kompletů tak byla velitelská vozidla vybavena i komplety Fu-5 (Ukw. E. e plus 10 W. S. c) pro spojení na místní úrovni, což vydatně zvyšovalo nároky na palubní elektrickou síť. Každá ze souprav (radiostanic) vyžadovala i svou vlastní anténu, což ovšem znamenalo, že právě velitelská vozidla (tanky atd.) mohla být podle antén snadno identifikována a mohla se v bojových situací stát předmětem zvláštního zájmu.

Technické parametry přístroje[editovat]

  • Frekvenční rozsah: 830 kHz - 3 MHz byl rozdělen byl do 2 podrozsahů:
I. 830 kHz - 1600 kHz
II. 1600 kHz - 3 MHz
  • Druhy provozu:
A1 (nemodulovaná telegrafie)
A2, A3 (modulovaná telegrafie, telefonie)
  • Napájení z palubní sítě:
Žhavení:12V 1,2A;
Anody:150V 30mA
Rotační měnič (Umformer): 12V= 2,5A
  • Rozměry:
výška: 200 mm,
šířka: 313 mm,
hloubka: 180mm.
Hmotnost: 13 - 22kg (podle použitého konstrukčního materiálu).

Provedení přístroje[editovat]

Mw.E.c, v radioamatérském žargonu "Mitlák", je devítielektronkový superhet, osazený universálními vojenskými elektronkami RV12P2000. Je vybaven mezifrekvenčním zesilovačem s plynule proměnnou šířkou pásma osazenou krystalovými filtry a možností zařazení úzkopásmového nízkofrekvenčního filtru. NF koncový zesilovač je dvojčinný, osazený dvěma RV12P2000 v triodovém zapojení. Přijimač má vestavěn i krystalový kalibrátor, kdy krystal kalibrátoru slouží i pro záznějový oscilátor pro příjem telegrafie (A1).

Popis rekonstrukce jednoho vraku[editovat]

Celý popis rekonstrukce vychází z deníkového záznamu radioamatéra OK1ZAF, kdy byl krok po kroku resuscitován a k novému životu doveden jeden beznadějný vrak tohoto přijimače. Veškerý zde uveřejněný obrazový materiál vzniknul právě během této postupné rekonstrukce.

Proč vlastně tolik práce s takovým krámem[editovat]

Vlastně ani nevím, jestli bych Wehrmachtu jakkoliv pomohl, kdybych v nějakém tom technickém abteilungu dělal servisáka. Vzhledem k tomu, že mého dědu ubili v koncentráku (Auschwitz) na apelplacu, spíš bych byl k nacismu krajně hostilní. Podobně jako můj táta, co byl v aktivním odboji, už vzhledem k tomu, že mu nacisti zavraždili tátu. Je mi proto víc než potěšením, když polním telefonem FF33 místo nějakého rozkazu k útoku zvu mladýho, co bydlí o patro výš, aby si zašel na oběd či aspoň na kafe. Nebo když jsem se díky kvalitám německého vojenského přijimače mohl nechávat unášet v letech šedesátých dálkovým příjmem proudu poněkud podvratné popmjůzik Radia Luxembourg blahé paměti. Byl v tom takový kus vnitřního zadostiučinění, že to, co mělo primárně zvyšovat efektivitu vraždění a zabíjení, teď slouží radioamatérskému provozu. A to, že na těch zařízeních zhusta trůní ona nabubřelá "slepice na ventilátoru", ten symbol tisícileté Říše, je už jen takovou profláklou třešničkou na dortu. Velikost vítěze se měří velikostí poraženého protivníka. A tahle Třetí Říše byl zatraceně silný nepřítel, to zas jo.

Má afinita k německým vojenským přístrojům má ještě jeden důvod. Je to tím, že tyhle mašinky jsou úplně jiné než běžná produkce těch dob.

Když jsem v nějakých deseti letech začínal vážněji škádlit radiotechniku, tak všechna ta starší i moderní rádia byla vlastně variací na totéž. V podstatě plechová krabice, ze které nahoře trčí elektronky a další bazmeky jako trafa, elyty, více či méně zaplechované cívky, ladičák a nějaký ten stupnicový mechanismus. Dopředu či do stran trčí osičky ovládacích prvků, vzadu nějaké to zdířkoviště a pod chassis, uvnitř té plechové krabice, se nachází více či méně sofistikovaná drátovačka. Někde byly součástky seřazené na pertinaxových destičkách, někdy tam byla nějaká ta jednoduchá stínicí přepážka, ať už dole mezi součástkami a paticemi elektronek či nahoře mezi žhnoucími baňkami a choulostivými elyty. To vše vložené do dřevěné či bakelitové skříně s reprákem. Někdy to bylo krásné a elegantní, jindy vošklivé až běda, ale až na vyjímky variace na stejný základ. Z toho se vymykaly akorát ty nejstarší konstrukce truhliček či skříněk se zvláštně vonícími ebonitovými panely či naleštěné krystalky s designem připomínajícím fysikální kabinety starého dobrého mocnářství.

Pak jsem dostal od Honzy Ježdíka, OK1ATZ, takovou malou úhlednou zakulacenou krychličku, která měla na zvláštně profilovaném předním panelu velkými písmeny napsané označení, EK. Byl to E10aK a bylo to pro mne přímo zjevení. Konstrukce, která, když se to celé oddeklovalo, byla vlastně uměleckým artefaktem a designérským zázrakem k tomu. Dokonale vymakaná 3D kompaktní konstrukce, kde nebylo jediného hluchého místa. K tomu ten vysoce sofistikovaný ladicí mechanismus s předvolbami, navržený a provedený s hodinářskou přesností. Celá ta věc pak v tlakově odlitém rámu z lehounké hořčíkové slitiny. A když jsem k tomu postavil napájecí zdroj, byl jsem překvapen, jak perfektně ten klenot poslouchal. Tenkrát jsme se s Honzou připravovali na zkoušky RO a z mateřské OK1KZD jsme ještě dostali přestavěný sovětský letecký přijimač RSI se zdrojem uvnitř. Ano, obojí to na té osmdesátce poslouchalo dobře, svůj účel to plnilo dostatečně, ale rozdíl v konstrukčním pojetí obou přístrojů byl nebetyčný.

Z hlediska použití oba přístroje svou požadovanou funkci plnily, ale ten německý byl pro tento účel až šíleně rozmařilý. Když si člověk uvědomí, že v bojovém nasazení vlastně šlo o rychloobrátkový spotřební materiál, byla to vlastně od Němců šílenost produkovat ve velkých sériích cosi takového.

Byla tu i britská zkušenost s touto německou technikou. Zhusta se totiž stávalo, že radiostanice sestřelených letadel nejen zůstaly provozuschopné, ale stále na nich zůstaly zafixované provozní kmitočty, na kterých německé spojení pracovalo. Často to byl pro britské zpravodajce přímo zlatý důl na tolik potřebné okamžité informace.

Postupně jsem měl možnost se s tímto německým inkurantem seznámit důkladněji. Nebyl to jen materiál určený pro letectvo, kde se ona kompaktní odlehčená konstrukce dala očekávat. On i takový nejobyčejnější TornEb je konstrukčně co do nároků na složitost předimensovaný, přičemž je to vlastně obyčejná zpětnovazební čtyřlampovka. Zajisté by šla udělat z několika sešroubovaných či snýtovaných výlisků z hliníkového plechu i jako 3D prostorová konstrukce, chodilo by to stejně dobře a bylo by to stejně stabilní a mechanicky tuhé i pevné jako onen bájný Torn, ale už by to nebyla taková vyzývavě troufalá konstrukční frajeřina. Kdy navíc z několika standardních dílů od různých výrobců a z různých časových období lze dodnes sestavit funkční sestavu, kdy díra pasuje na díru a kolíček na odpovídající otvor. Zvláštností těchto německých zařízení byla nejen jejich úžasná mechanická zhůvěřilost, ale i jejich součástková základna. Kondensátory s označením "höhenfest" a "tropenfest", které ještě po desítkách let stále zůstávají v excelentním stavu. Vynikající VF keramika, kdy kombinace různých teplotních součinitelů keramických kondensátorů dávala laděným obvodům stabilitu od arktických mrazů po tropická vedra. Navíc řemeslná čistota provedení a puntičkářská precisnost detailů i tam, kde je to z funkčního hlediska zhola zbytečné, leč oko technika to potěší. Když vezmu třeba zrovna takovou EK10, která by se dočkala dnešních dob v slušných skladovacích podmínkách, je vysoká šance, že bude bez problémů fungovat na prvé zapnutí, což se rozhodně nedá očekávat například od jejích tehdejších ekvivalentů amerických. Kapitolou samu pro sebe pak byla "ervéčka", elektronky provedením a odolností nesrovnatelné s tím, co se vyskytovalo v běžné radiotechnice těch dob. Leč to by bylo na další, moc dlouhé povídání.

To vše je důvodem mého zaujetí pro tento zvláštní německý inkurant, spojující funkčnost a spolehlivost s designovou krásou uměleckého artefaktu, původně nezamýšlenou, leč jakousi samovolnou emergencí vzniklou. A když už se v něčem takovém hrabu, snažím se nejen uvést přístroj do stavu funkčního, ale i tuto konstrukční krásu svými restaurátorskými či bastlířskými zásahy nenarušit.

Tož tak asi k té úporné snaze navrátit život onomu zkrušenému Mwecovi, co se na mne svými sešlými, obnaženými útrobami jak mršina vyzývavě šklebí na pracovním stole.

Jak jsem ke vraku přišel[editovat]

Pustil jsem se tedy do rekonstrukce přijimače MwEc, který dlouhou dobu, snad i desítky let, ležel v řekněme klimaticky značně nevhodných podmínkách v hromadě bordelu kdesi na půdě. Přijimač byl bez bastlířských zásahů, protože byl odložen jako nefunkční díky fatálnímu poškození sdruženého regulátoru hlasitosti/VF citlivosti. Původně byl nálezci míněn coby zdroj náhradních dílů, ale dříve, než k tomu došlo, nálezci usoudili, že mi tu trosku předhodí coby restaurátorský špek, že abych si pěkně užil, když už teda jsem takový frajer. Hozenou rukavici, tedy přesněji onu zatuhlou orezlou okorodovaninu, jsem tedy zvedl a pustil se do toho. Současně s tím jsem začal dárcům psát průběžnou zprávu o průběhu resuscitace a obrazově dokumentovat postup prací.

Výchozí stav přístroje[editovat]

Napřed jsem začal s důkladným focením původního stavu, hlavně co se korozního napadení týče, protože to bude průběžně řešeno prioritně. Takže jako prvá přišla na řadu mechanika ladění, protože ta byla totálně nepohyblivá; a to jak přepínání rozsahů, tak i samo ladění. Jak to dopadá, je zachyceno na prvých pěti obrázcích. V současnosti už krásně funguje hrubé i jemné ladění, přepínání rozsahů jde též hladce. Šrouby jdou zatím vyšroubovávat poměrně snadno, zatím jsem žádný nepřekroutil. Dvojice M4, která drží přední masku ladicího mechanismu, sice s sebou vzala část vkorodovaných závitů, ale naštěstí hloubka děr byla mnohem větší, než bylo původní zapuštění oněch šroubů, takže nové, delší šrouby se mají čeho držet a na druhé straně nikterak nepřekážejí. Postupně teď hodlám demontovat blok mezifrekvencí a NF díl, abych se dostal k nejspíš zničenému potenciometru řízení hlasitosti. S tím vyvstane problém hloubkové koroze zadní části rámu, na což se fakt těším. Další lahůdkou budou rozdrcené souběhové kondensátory oscilátoru. Ty v podrobné dokumentaci (trojnásobný hluboký dík!) jsou označeny jen jejich souhrnnou kapacitou, jedná se totiž o teplotně kompensované dvojice, dodávané jako navzájem vyladěný celek. Naštěstí v historických syslátech snad něco najdu, nebude to tak hrozné, jak to na prvý pohled vypadá. Prvá namátková měření těch viditelně nejzabahněnějších součástek, odporů i kondensátorů, ukazují, že tyhle mašinky jejich tvůrci snad vážně konstruovali na životnost celých proponovaných tisíce let říše velkoněmecké, zatím jsem totiž žádnou vadnou nenašel. Obávám se, že až to celé opět složím dohromady a pustím do toho patřičné mlno, celé to rádio ožije jak za časů své mladosti.

Mechanická očista a příprava[editovat]

Přistoupil jsem k prvé části asanace korozního napadení hořčíkového rámu, zatím to pokračuje celkem dobře. Příštím krokem by mělo být rozebrání na jednotlivé bloky, hlavně kvůli přístupu ke zničenému tandemovému potenciometru řízení hlasitosti (VF zisku). Upevňovací šrouby už jsou povolené, takže s rozborkou nebudou mechanické problémy. Problém byl při čištění s čtyřzdířkou sluchátek a dvouzdířkou propojení s vysilačem, všechny jejich dutinky byly totiž skoro až po okraj plné jemnozrnného, jak cement zatvrdlého bahna. Nakonec jsem je čistil akuvrtačkou s nasazeným vrtákem, vysypalo se z těch zdířek až neuvěřitelné množství jemné šedivé stavební ssuti. Čištění napájecího konektoru proti tomu byla víceméně brnkačka. Jako další přišel na řadu dohola odstrojený přední panel. Barvožroutem byly sedřeny obě vrstvy dosti mizerné šedivé nitrobarvy až na holý, místy pod lakem lehce orezlý plech. Předtím už byla demontována obě odklopná víčka, která pak byla restaurována samostatně. Panel byl orván šornou a drátěným kartáčem dočista dočista. Holé železo bylo ošetřeno historickým přípravkem "Odrezovač T". Panel byl plný originálních i neoriginálních dírek, zaslepených roztemovanými měděnými nýtky. Vytiskl jsem si obrázek originálního přístroje, podle něj si označil dírky, které by měly být obnoveny a ty jsem posléze pomocí kilneru a vrtáčku obnovenými učinil. Mezitím železo panelu krásně zfialovělo, takže mohlo být připraveno pro nástřik. Vzal jsem panel zatím černou matovkou, vypadá to docela dobře, uvidím, jak ho ještě upravím do budoucna. Napřed ale budu muset udělat štítky s popisy, a to včetně štítku typového. Výrobní číslo přístroje mám, rok výroby tipnu podle datace součástek. Zatím jde vše až nečekaně hladce. Skoro začínám nabývat dojmu, že se přeci jen tuhle smutnou zoufalost podaří přivést k novému životu.

Sdružený potenciometr řízení zisku a hlasitosti[editovat]

Vymontoval jsem NF blok přijimače, abych se dostal k poškozenému potenciometru hlasitosti. Poté, co se jej podařilo úspěšně demontovat, shledal jsem následující:

  • Potenciometr je jedním ze standardních typů fy. Dralowid. Tyto jsou po odvrtání dutých nýtků rozebiratelné a pomocí šroubků M2 s matičkami opětovně bezproblémově smontovatelné. V podstatě brnkačka. Problém je jinde.
  • Jedná se zde o luxusní typ "nechrastícího" potenciometru, konstruovaného pro zatížení stejnosměrným proudem, kdy jezdec potenciometru je dvojitý, s grafitovými kontakty. Vnější kontakt jezdí po klasické odporové dráze, vnitřní po grafitovém prstenci. Tím měl být vyloučen jakýkoliv pohyblivý kontakt kov - uhlík, který je zdrojem chrastění. Toto provedení potenciometru lze bezesporu označit půvabným anglickým slůvkem "oversophicticated".
  • Poškození potenciometru je ryze neurvalostní a dá se zpětně dobře vystopovat. Kdosi zatoužil za každou cenu sejmout knoflík hlasitosti. Ten však byl, nejspíš vinou vlhkosti, pevně přikorodován na mosaznou osu potenciometru (jsou tam dobře patrné korosní zbytky). Pachatel, namísto toho, aby použil improvisovaný stahovák, použil sílu neurvalou (páčidlo vůči čelnímu panelu přístroje), čímž vyrval osu z jejího uložení, ohnul ji, strhnul roznýtované uchycení předního jezdce a vzadu oderval ocelovou páčku vypínače. Celé dílo zkázy dovršil tím, že vyrvanou osu potenciometru hrubě zarazil zpět.
  • Rekonstrukce závisí na tom, zda seženu jiný (vrak) potenciometru Dralowid (300K/lin), ze kterého bude možno demontovat inkriminovanou destičku s odporovou dráhou a nepoškozeným sběracím prstencem jezdce. Pokud ne, nahradím rozdrcený prstenec mosaznou podložkou a uhlíkový sběrač holt bude jezdit po mosazi. Dva z těch uhlíkových kontaktů jsou sice pryč, ale ty se dají bez problémů nahradit tuhou z co nejměkčí tužky. Též bude nutno nově vyřešit ložisko osy potenciometru, na jedné straně to bude E-kroužek v drážce a dovnitř pak budu muset vysoustružit středicí a vymezovací bazmek, protože původní uchycení, dva pertinaxové poloměsíčky, zapertlované v přední části ložiska, to obnovit nepůjde, jsou beznadějně rozdrcené a do nového pertlování náhradního kroužku se mi vůbec nechce; považuji to za konstrukční slabinu jinak výtečného výrobku.
  • Teprve pokud to fakt nepůjde opravit, budu hledat náhradní řešení. Místa je v šasi pro jiný poťák dost a dost, problém bude sehnat či sestavit adekvátní náhradu.

Oprava potenciometru[editovat]

Postupuji v opravě, či lépe řečeno v rekonstrukci sdruženého potenciometru, takto:

V závitové přírubě je už nové uchycení osy (hřídelky) potenciometru. Využil jsem její původní zápich, ve kterém nyní sedí E-kroužek. Musel jsem proto ubrat tu část příruby, kde bylo původní axiální uchycení hřídele (1,5mm), a kam nyní dosedá onen E-kroužek. Z vnitřní strany pouzdra potenciometru pak vymezuje axiální vůli trubička z tvrdého plastu. Pokud potenciometr nebude vystaven extrémně surovému zacházení, mělo by toto řešení vydržet nadlouho. Rozdrcený sběrací grafitový kroužek zadního systému potenciometru (M3) už je nahrazen kroužkem mosazným, vyleštěným metalografickým brusným papírem do přímo zlatého lesku (viz přiložené foto). Předpokládám, že si s grafitovým jezdcem bude dobře rozumět. Dva nepoškozené grafitové kontakty do jezdců mám originální, další dva budu ještě muset vyrobit z co nejměkčí tuhy; to holt budu muset zmermomocnit vnučku, aby hrábla do svých výtvarnických potřeb, bude li tam něco takového má. Pokud to vše klapne, bude už zbývat jen zpětné skládání potenciometru, kontrola funkčnosti a zamontování hotového díla zpátky do NF bloku přijimače.

Nakonec jsem po dlouhém hledání sehnal a zakoupil dostatečně měkké tuhy do versatilky, 7B, měkčí se mi sehnat nepodařilo. Upnul jsem si historickou PIKO vrtačku do svěráčku, nastavil na pomalý běh a jehlovými pilníky jsem postupně vytvaroval chybějící grafitové kontakty do jezdců potenciometrů. Aby mi při montáži nevypadly, zajistil jsem si je zezadu pidikapkou PVAC disperse (cosi jako Herkules). Následně jsem začal sestavovat jednotlivé segmenty potenciometru. Aby to sedělo, udělal jsem z drátu, přichyceného na těleso potenciometru, dva kolmo trčící hroty, na které jsem jednotlivé destičky navlékal, až ke konečnému sešroubování jezdců centrální maticí. Pak jsem celou tu nádheru přiklopil horním deklem, do zbývající díry vetknul šroubek M2, opatřil matičkou a celou jednu stranu stáhnul. Poté už bylo možno odebrat trčící drátěné hroty a nahradit je šroubky s matičkami, nahrazující původní nýtování dutými nýtky. Následovala elektrická kontrola; na potenciometr bylo přivedeno cca 9 V a na vývod jezdce chycena sonda osciloskopu. Při protáčení žádné cukání či špičky nějakého "chrastění", takže i elektricky OK. Poté byl potenciometr uchycen do pevného svěráku za osu a na její konec ve správné posici opět naražen plechový palec vypínače. Když jsem cvakací kontrolou ověřil, že vypínač funguje jak má, mohl jsem důlčíkem a kladívkem definitivně vypínací palec utemovat. Těleso vypínače bylo opět přišroubováno třemi šroubky M2, závěrečná celková kontrola OK, takže celý ten zatracený bazmek je konečně možno namontovat zpátky do NF bloku.

A je to, jak by řekli mí zářní vzorové, kolegové Pat a Mat.

Nastávající kompletační fáze[editovat]

Jsou dokončeny práce na předním panelu. Okénko stupnice muselo být uchyceno zapuštěnými šroubky M2,5. O ty původní, vystouplé, škrtala maska přepínání rozsahů. Protože zatím ještě nemám hotové odlitky původních kovových mwecáckých knoflíků, namontoval jsem tam sadu z jiného přístroje, lehce upravené bakelitové knoflíky od Vládi Bradáče dokonale pasují a zatím tam mohou zůstat. Pro přední panel mám hotové popisky i typový štítek, vše spácháno v Corelu. Napřed zkusím vytištěné, bude li to pasovat, vyleptám je později do kovu. Nebudu je nýtovat, chytím je M2,5 šroubky.

Další vychytávkou bude dvojitý antenní konektor. Nejspíš jeho základ spáchám z hadrobakelitu, zatím na něj upevním dobové šroubovací přístrojové svorky. Originál sotva seženu.

Abych mohl přístroj zapnout, musím si připravit sadu deseti změřených RV12P2000. Spolu s tím budu muset spáchat zdrojový konektor a asi i vhodný síťový zdroj. Vypadá to. že k oživování se tak dostanu až příští týden. Jsem skutečně zvědav, co se stane, až do té mašinky pustím proud... Skoro bych si tipnul, že to bude fachat na první zapnutí.

Elektrické oživování, prvý pokus[editovat]

Přístroj je zkompletován natolik, že je do něj možno vpustit elektrický proud. Učinil jsem tak.

Zatím bez elektronek.

Hledání závady[editovat]

První, co mne zaujalo, byla lehounká vůně textilní isolace. Začal se zahřívat jeden zabužírkovaný 5K odporník (samozřejmě jsem ho nenechal shořet!) a ukázalo se, že je to v anodovém obvodu směšovače. Šel jsem po číslech spojů, podivil se, že anodové napětí směšovače jde po plášti koaxiálního propojení VF a MF dílu (spoj číslo 33), a identifikoval probitý kondensátor M1, kterýžto se ovšem nachází uvnitř mezifrekvenčního modulu. Zákon schválnosti je evidentně všeobecně platný. Takže bude legrace, další rozborka a zpětné sestavování celé té mrchy mitlákovité. Dobré na tom všem je, že další problémy zatím nejsou, všechna napětí na objímkách elektronek jsou v pořádku a nic dalšího se probité či svádivé nejeví.

Všechna napětí... až na drobnost; chybí napětí na anodě směšovače. Schema praví jasně, jedinou možností je tu přerušené vinutí anodové sekce prvé pásmové propusti. Takže znovu nahlédnout panence do bříška. Ach jo...

Prvá pásmová propust[editovat]

Tak se po soustředěném úsilí podařilo povolit a úspěšně vyšroubovat 3 zapuštěné šroubky M2,5 a dostat se tak k primáru prvé mezifrekvence (6611, 6612). Když jsem vysápal a rozebral domeček cívky (6613, 6616), ukázal se obrázek zkázy naplno. Voda odkorodovala ocelovou pružinu z vnitřku hliníkového domečku a vršek domečku, vlivem koroze, se ztenčil do síly papíru a vyboulil se ven. Vnitřek s cívkou byl plný korosních zplodin. Vinutí cívky, namotané na velekřehkém keramickém formeru, mělo upadlý vrchní vývod, který se podařilo odchytit, vytáhnout a ocínovat. Vypadalo to nadějně až do té doby, než se ukázalo, že je přerušen vývod k odbočce ve dvou třetinách vinutí. Ach jo... Vzpomněl jsem jsem si ale, že v syslátech mám velice podobnou věc v šuplíku s inkurantní veteší. Našel jsem to, a zajásal, protože podle čísel na hliníkovém pouzdru je to dokonce přímo ona první MF cívka z Mwece, kterou tak moc potřebuji! Jenomže když jsem tu vzácnou věc rozebral, shledal jsem, že cívka (už na styroflexovém formeru) byla už kýmsi přemotána. Takže nakonec budu muset opatrně odvinout, napojit a znovu navinout původní vinutí utopené cívky. Alespoň to pak mohu vmontovat do nezkorodovaného domečku. Srovnání obou trafíček je na obrázku (6620).

Převíjení cívek mezifrekvenčních filtrů[editovat]

Trafo namotáno. Opatrně jsem odmotával původní vinutí s tím, že jej po novém ocínování odkorodovaných konců namotám zpátky. Takže kromě zaznamenávání počtu závitů a jejich umístění v komůrkách formeru jsem odvinuté VF lanko pečlivě navíjel na tyčku, abych jej mohl znovu použít. Jenomže to se ukázalo jako zbytečná starost, protože při měření jsem shledal, že to pečlivě odvinuté lanko je nevodivé. Zřejmě korosně nahlodané na více místech. Takže to znamenalo najít v syslátech vhodnou cívku a VF lanko z ní použít. Padla na to někdejší dlouhovlnná vstupní cívka z vraku jakéhosi tesláckého rádia. MF trafo se však podařilo zřejmě úspěšně navinout a zkompletovat. Vypadá roztomile :-) .

Další postup měl být takový, že na jednom konci odpojím druhé MF trafo prvé pásmové propusti, pomocí BM366 změřím jeho indukčnost a nově navinuté první trafo donastavím na stejnou hodnotu.

Jenomže nastaly komplikace. Při pokusu o měření druhého MF trafa jsem nenaměřil zhola nic. Vzápětí jsem zjistil to, co jsem si vlastně měl ověřit už na začátku, totiž že i vinutí druhého MF trafa je přerušené. Jat neblahou tuchou jsem se prodral k transformátorům druhé pásmové propusti a neblahá tucha se potvrdila, všechna trafa mají přerušená vinutí. Navíc dodatečně zjištěno, že BM366 na rozsahu číslo 5 (tedy zrovna toho, který pro tato měření potřebuji) nefunguje. Věru, že jsem pod dojmem toho všeho vyřknul nejedno ne zcela slušné slovo... Takže napřed zprovoznit nefunkční rozsah LC metru BM366. Pak se vnořit do MF bloku druhého, zetalového mwece, doufat, že vinutí MF traf v něm jsou neporušená. Poté už jen převinout ostatní přerušená trafa a podle srovnání s odpovídajícími trafy druhého přístroje nastavit jejich indukčnosti na patřičné hodnoty. A pokračovat dál, k dalšímu, dosud neobjeveného špeku, skrývajícímu se v hlubinách mitlákovitých.

Jooo, brnkačka...

Další postup rekonstrukce prvé pásmové propusti[editovat]

Protože mám k disposici ještě jeden zapůjčený víceméně kompletní mwecový artefakt s neporušenou MF částí. mohl jsem se dopustit měření jednotlivých transformátorů (cívek) obou pásmových propustí. Výsledek měření byl vlastně očekávatelný, protože obvody, ve kterých jsou zapojeny, jsou elektricky rovnocenné. Všechna trafa MF části mají dle BM366 přesně stejnou indukčnost, 2,2mH. Znamená to, že mohu do rekonstruovaného přístroje postupně vmontovávat přednastavená repasovaná trafa, nahrubo nastavená ubíranými/přidávanými počty závitů a jemně dostavená po konečné montáži do stínicího domečku na kýžených 2,2mH šroubovacím ferrocartovým jádrem. Ono totiž i samo vmontování přednastaveného hrnečku s vinutím do hliníkového stínicího krytu výslednou indukčnost cívky ne nepodstatně změní.

Na základě dost pracně a svízelně získaných zkušeností se domnívám, že obdobným způsobem předem přesně nastavili jednotlivé transformátory už při tovární výrobě, takže nebylo nutné je při konečném slaďování dodatečně dolaďovat a dolaďovací jádra tak nemusela být po zkompletování MF dílu přístupná (a skutečně přístupná nejsou). Dalším výsledkem získané zkušenosti je, že nemá smysl snažit se za každou cenu zachránit původní vinutí poškozených transformátorů. Pokud to nebude upadlé přímo u letování vývodů, prostě jej odvinu a namotám shodný počet závitů novým drátem. Transformátory druhé pásmové propusti nevykazují známky přímého (dlouhodobého) zaplavení vodou, tam by mohlo být přerušení v místě ocínování VF lanka, tak, jak jsem se s tím už kdysi setkal při rekonstrukci zaplaveného Torna.

Následným aktem zoufalství bude pokus o záchranu sousedního, též přerušeného druhého MF trafa prvé pásmové propusti.

Druhá pásmová propust[editovat]

Tož jsem se pustil do druhé pásmové propusti. Bez nejmenšího ostychu jsem vysápal oba domečky s cívkami, drsně je rozebral a odvíjený drát rovnou pouštěl na zem do kyblíku na odpad, za každých deset závitů jsem si na papíru udělal čárku a označil i případné odbočky. Vzápětí jsem začal navíjet vinutí nové, kdy jsem si na papíru při odvíjení učiněné čárky odškrtával zpět. Cívku se zabužírkovanými vývody jsem pak vnořil do dutiny originálního hrnéčkového jádra a připojil na BM366. Samozřejmě LC metr ukazoval o dvě čárky větší indukčnost, ale tím už jsem se nevzrušoval, nasazením hliníkového domečku to padlo akorát do rozsahu doladitelnosti šroubovacím jadérkem. Následovala definitivní kompletace obou domečků, jejich konečné přesné nastavení a zakápnutí jadérek kapkou parafinu. Poté už jen zpětná montáž do dutiny chassis a přiletování správných drátů na správná místa. Opět možnost porovnání s MF blokem druhého (zapůjčeného) přístroje, kde jsou sice nedotčené MF cívky, ale zato devastačním způsobem rozkroucené veškeré šroubováku přístupné keramické kapacitní trimry. Takže dalším krokem bude rekonstrukce laděného obvodu detekčního stupně, neb i ten má jedno ze svých vinutí přerušené.

Zpětná montáž prvé pásmové propusti[editovat]

Repasované a nastavené transformátory (jádra zakápnutá parafinem) jsem vmontoval zpět na patřičná místa do MF bloku. Přiletoval jsem vývody tam kam patřily, ohmicky zkontrolováno, vše OK. Montáž do pěkně stísněného prostoru v dutině tlakového odlitku byla pěkně protivná práce, leč povedlo se, aniž bych co hrubě zmršil.

Takže je možno přistoupit k demontáži a opravě transformátorů druhé pásmové propusti. Zatuhlé šroubky už bumbají WD40, snad ani zde nebude problém.

Ne vše je ovšem tak sluníčkové, jak si to bláhový optimista maluje. Jat neblahou tuchou, vrhl jsem se s ohmmetrem na další roztomilé cívkové domečky. Neblahé tušení se tak vzápětí naplnilo měrou víc než vrchovatou, veškeré ty potvory mají vždy alespoň jedno vinutí přerušené. To znamená MF trafo detekčního stupně i oba transformátory BFO/kalibrátoru. To znamená, že v celém tom nešťastném Mitláku není jediné VF trafo (tedy cívka v něm) neporušené. Ale už jsem se tak nějak naučil je demontovat, přemotávat, kompletovat, nastavovat a znovu vmontovávat... takže vlastně vše tak nějak v pořádku. A to jsem si ještě netroufl přiložit přístroj ohmmetrický k vývodům budicího či výstupního trafa NF koncového stupně. Ale asi to ještě udělám. V Brzku. Holt cosi žíravého vzniklo v impregnačním vosku, kterým byla vinutí napuštěna Jojo, pěkně kyselí agresivní radikálové... kteří nemají na práci nic jiného, než ohlodávat jemné drátky VF lanka!

Kde že jsem to svého času zaslechl hlášku "Kdybych to věděl, tak bych tam nechodil"...

Demodulátor[editovat]

Další převíjení cívek mne čekalo u laděného obvodu demodulátoru.

Je tady už jednoduchý obvod, ovšem zde je provedený jako transformátor s odděleným laděným anodovým vinutím a samostatným (galvanicky odděleným) mřížkovým vinutím poněkud svérázně zapojeného detekčního obvodu. Obě vinutí se jevila jako přerušená. Velmi opatrně jsem rozebral domeček transformátoru a na těleso hrníčkového jádra tenkou lihofixkou napsal čísla vývodů. Všechny vývody byly jako obvyklé upadlé na přechodu mezi VF lankem a jeho ocínovaným koncem. Opět jsem se pokusil odisolovat zbývající pahýly vinutí, abych změřil jeho případnou vodivost, ale i zde to byla zbytečná práce, obě vinutí byla přerušena. Nastala tedy už standardní práce; opatrné odvíjení spolu s počítáním závitů a zapisováním čárek na kus papíru.

Tohle trafo je zvláštní. Po odmotání primáru se ve všech třech komůrkách keramického formeru objevila isolační vrstva tenkých proužků isolační impregnované textilie. Pod nimi byla jedna vrstva celkem třiceti závitů VF lanka. Toto podivné vinutí má jeden konec volný a vývod druhého konce je ukostřen. Až pod tímto vinutím je vlastní sekundár. Žeby stínění? Moc jsem nad smyslem této podivnosti nedumal. Namotal jsem nové vinutí stejným opředeným drátem jako všechna předchozí, konce vinutí opatřil dobovými textilními bužírkami a celý domeček smontoval. BM366 tentokrát ukázal, že jsem se tentokrát trefil přesně (srovnání s indukčností stejného trafa v zetalovém Mwecu) a tak jsem tu parádu vmontoval a zaletoval zpět do MF bloku. Čímž by zde mělo být hotovo.

Nastal tedy čas pustit se do hlubin záznějáku/kalibrátoru. Ten obsahuje dvojici cívkových domečků. Jeden VF transformátor a jednu prostou cívku, obojí zapojené v obvodu kalibračního krystalu. Už dříve jsem zjistil, že tentokrát je to s přerušením vinutí jinak, než s cívkami v bloku MF. Vinutí jednoduché cívky bylo v pořádku a primár druhého domečku také. Sekundár, zapojený v katodovém obvodu druhého MF stupně, byl, alespoň podle čísel na vývodech cívky, přerušen. Začal jsem tedy milý domeček sápat z bloku kalibrátoru ven. Jenomže během demontáže jsem zjistil, že číslování vývodů cívky nesouhlasí s (originálním!) letováním přívodů k nim. Ukázalo se přitom, že vinutí sekundáru je vyvedeno na úplně jiné kontakty, které by správně měly být volné. Jako kdyby tento domeček byl vlastně zmetek a tato chyba byla kompensována příslušným přepojením drátů jinam.

Takže jsem milý domeček vmontoval zpět. Vedlejším zjištěním oné zdánlivě zbytečné práce bylo ovšem to, že obě tyto cívky jsou buď z jiné výrobní serie či snad i od jiného dodavatele než ty, se kterými jsem si hrál dosud. Zjevně tu byl použit jiný impregnační vosk, nikoliv lepkavě vláčný, ale spíš parafinovitě drolivý. Každopádně dobře tomu tak.

Dosud mi vydatně pomáhalo porovnání s druhým, pozdněválečným zetalovým Mwecem. Zde to však neplatilo, v zetalovém přístroji (ze samého konce roku 1944) chyběl kalibrační krystal a jeden z cívkových domečků. Zároveň zde byly zjevné pozdější zásahy (vyměněné kondensátory za Tesly, neoriginální koaxový vývod pro vazbu s MF stupněm). Jenomže pak jsem zjistil, že kalibrační krystal s příslušným držákem zde nemohl být od začátku osazen, protože v nálitcích odlitku chassis vůbec nebyly vyvrtány příslušné díry, natož aby byly opatřeny závitem. Stejně tak nebyly známky toho, že by kdy byl osazen druhý cívkový domeček, přestože pro něj příslušné otvory v nálitcích vyvrtány byly. Obvod je tu zapojen jako prostý Colpittsův oscilátorem. Nejspíš důsledek drastických úspor období blížící se porážky Říše. Je dost možné, že solidní tepelná kompensace Colpittse zajistila jeho dostatečnou stabilitu na to, aby (v nouzi) mohl být použit i pro kalibraci přijimače.

Takže vlastně budu moci přikročit k novému kolu oživování. Nejspíš už zítra do Mwece nacvakám elektronky a opět do něj pustím elektřinu. Jsem zvědav, jak se to vyvrbí tentokrát...

Další zapínání přístroje[editovat]

Vzal jsem šlusmetr a zkontroloval případné zkraty. Vše se jevilo OK. Nacvakal jsem tedy do příslušných otvorů sadu deseti ervéček, připojil napájecí zdroj a sluchátka a zapnul to. Po chvíli se začala z přístroje vlevo dole linout nenápadná vůně. UŽ ZASE!!! Vypnul jsem to, zasakroval a šel téměř najisto, ano, byl to 5K odpor v anodě směšovače. Ten samý, co už se obdobným způsobem ohlásil dříve.

Ach jó!!! To tedy cituji večerníčkového Krtečka.

Takže zas budu demontovat MF blok, abych se koukl panence do bříška. Šlusmetr sice říká, že je vše OK, ale 500V Megmet už při středních otáčkách říká něco úplně jiného... Ten 5K odpor neshořel, stále má svých 5K2, jen se ve své impregnované textilní bužírce zahřál tak, až začala lehce, ale velice typicky vonět. Když jsem tento obvod rozpojil, mohl jsem Mwece znovu zapnout, už bez aromatického doprovodu. Takže NF část až k detekci je OK. Dobře funguje NF filtr. Funguje i druhá MF. Nefunguje ale BFO/kalibrátor, nemá anodové napětí, zřejmě kontaktovina v přepínači A3 - A1. Mám tedy o zábavu i nadále dobře postaráno...

Další demontáž MF bloku[editovat]

Demontoval jsem tedy znovu MF blok. Opět prověření všeho kolem toho prvního MF trafa, zapojeného v anodovém obvodu směšovače. Nakonec jsem se dopracoval ke krásnému zelenému trubičkovému kondensátoru Hescho 500pF/1500V. Ten při nějakých 90V vykázal tvrdý zkrat, při 6V ze šlusmetru se jevil být dobrý. Skoro jak nějaká zenerka. Mechanicky nepoškozený, vzhledově jak když vyšel z fabriky. Dosud jsem na něco podobného ještě nenarazil. (Podle razítka rok výroby 1942.) Velmi obtížně přístupný, jak také jinak... Hrábl jsem do šuplíčku a dal tam jiný, stejně inkurantní a stejně zelený jako ten původní. Při té příležitosti jsem se koukl na přepinač provozů. Ano, dva kontakty uvolněné. Napraveno, teď OK.

Další zapnutí přístroje[editovat]

Vmontoval jsem MF blok zpátky, propojil veškeré šroubovací spoje kabeláže, znovu šlusmetrem zkontroloval, zda je vše jak má být... a pustil do mašinky proud.

A ono to začalo žít!!!

Na prvém rozsahu Country radio, dechovka atd. Ale BFO nic, přestože napětí byla správná. Nakonec jsem vyměnil tamní RV12P2000 za jiné, a začalo to záznějovat. Ukázalo se, že aby ten krystal vůbec začal aspoň trochu kmitat, musí mít 100% elektronku. Přepnul jsem na horní rozsah a hned na stošedesátce zaslechl nějakého cékvícího Itala, toužícího po jakémkoliv DX. Ověřil jsem (na cejchované ucho), jak hezky symetricky funguje regulace šířky pásma a jak báječně zabírá NF filtr. Vypadá to perfektně. Stejně bych si netroufnul to trimrama dotahovat, jsou zatuhlé, raději se jich nedotýkat. Horní pásmo sedí téměř přesně, dolní pásmo je o kus ujeté. Asi by to bylo v rozsahu kalibračních trimrů, ale ty jsou taky zatuhlé. S keramickými talířkovými trimry mám ovšem velice neblahou zkušenost, do souhlasu se stupnicí to raději uvedu jinak.

Mwec šlapal báječně asi hodinu a půl, pak najednou ticho a čoudíky. Vypnul jsem to dřív, než totálně vydoutnal filtrační odpor v koncovém stupni, rychle jsem identifikoval další švihlý kondík a už je tam jiný. Mašinka zase chodí, a jako poslouchadlo se mitlák jeví jako nečekaně dobré rádijko.

Celodenní provoz bez problémů. Takže dosud byly nahraženy jen ony tři dříve zmíněné kondensátory, toť vše. Mwec tedy dostal zpět přední panel. Jako reproduktor funguje malá skříňka rozhlasu po drátě, a i co se týče přednesu rozhlasových stanic, hraje to fakt hezky. Na stošedesátce to vytáhne do čitelnosti i hodně zarušený signál. Naladění je stabilní.

Teď ještě uvést ladění do souhlasu s údaji na stupnici a pak už jen kosmetické vyfešákování. Znovu nasadit panel a taky spáchat nějakou tu skříňku, do které bych to zasunul. Docela vážně uvažuji o bedýnce z makrolonu, že aby bylo vidět ten krásný mwecí vnitřek.

Tož tak se to zvolna šine vpřed, nakonec snad ku zdaru.

Konečné nastavování[editovat]

Protože si stále netroufnu rozhýbávat zatuhlé talířkové trimry, souběh naladění se stupnicí jsem musel vyřešit jinak. Využil jsem toho, že jsem musel nahrazovat dva rozdrcené souběhové keramické kondensátory oscilátoru, vyměnil jsem původně instalované doplňky za malinko menší hodnoty a rozdíl dotáhl dodatečně instalovanými trimry (Obr. DSC06890.JPG). Není to úplně pintlich ideální, ale praktický souhlas se stupnicí je dosažen. Talířkové trimry lze spolehlivě rozhýbat pouze tehdy, mám li velmi dobrý přístup k onomu talířku, mohu jej uchopit do plastových kleštiček a rozhýbat jej po opatrném uchopení za jeho obvod. Při pokusu o jeho pootočení pomocí jeho středového "šroubku" se skoro jistě urve jeho letování na postříbřenou část keramického disku, případně se tento disk rozštípne. Každopádně je to pro trimr konečná.

Po 24 hodinách provozu (zahoření) už nedošlo k jakémukoliv dalšímu průšvihu (zahoření) a vypadá to, že by mašinka už mohla pracovat spolehlivě.

Vadné díly, vyměněné od roku 1943[editovat]

Skore vadných a tedy i nahražených součástek je toto:

1) Probitý svitkový kondensátor M1 v anodovém obvodu směšovače. Je to jedna sekce sdruženého (dvojitého) těsného krabičáku, druhá sekce je v pořádku. Vypadá to přesně stejně jako ten na obrázku (DSC06892.JPG), akorát že je umístěn naprosto nepřístupně v dutině MF dílu a v podstatě jej nelze vyměnit. Byl tedy ponechán na místě a nahražen moderním placatým svitkem M1/650V, umístěným v dutině prvé MF pásmové propusti. Vedle zobrazeného krabicového kondensátoru ve vstupním dílu je vidět zabužírkovaný čtvrtwattový odpor 5K, který ač už dvakrát doutnal, svou hodnotu nezměnil, takže tam mohl zůstat.

2) Probitý keramický blokovací 500pF. Už jsem se o něm zmiňoval dříve, zde jsem jej vyfotil zde: (DSC06895.JPG).

3) Probitý svitkový vodotěsně zapouzdřený kondensátor M1 (viz obr. DSC06891.JPG). Zde se též jedná o jev neobvyklý, tyto kondensátory bývají obvykle bezproblémové. Stále se domnívám, že kdysi kdosi zapojil či provozoval tohoto Mwece na příliš vysoké anodové napětí, blokovací svitkové kondensátory v něm jsou na 250V provozních a nemají rády trvalé přepětí. Vadný kond zanechán na místě, nahrazen žlutým placatým svitkem M1, stejným, jaký byl použit v MF dílu.

Víc toho v rádiu na výměnu nebylo. Takže vlastně, až na drobnou opravu sdruženého potenciometru hlasitosti a nějaké to převíjení přerušených cívek v MF dílu, celkem brnkačka :-)

Ufffffffffffffffffff!!!!!!!!!!!!

Hledání vhodné přístrojové skříňky[editovat]

Po zprovoznění celého přístroje vyvstala otázka vhodné skříňky pro tento podivuhodný aparát. Nejjednodušší řešení, totiž opatřit si skříňku originální, je dnes cosi z říše naprosté fantasie. Zatímco v bájných letech šedesátých minulého století se plechové skříňky od Mitláků, Emilů, Césarů a podobných bezcenných německých krámů hromadně používaly coby kastlíky na materiál, dnes se už beznadějně vsákly do písku historie. Ony to vskutku bývaly pouhé plechové krabice, solidní, pevné, a bez jakýchkoliv vnitřních či vnějších výstupků. Ideální pro zasouvání na skladové police. Pouze na dně těchto škatulí byly tři hilzny se závitem pro průběžné úchytné šrouby původních přístrojů, což obvykle uskladněným syslátům nevadilo.

Situace je tedy taková, že na rekonstruovaný MwEc bude muset být spáchána vhodná skříňka svépomocí. Vyrobit přijatelnou repliku originální skříně je úloha čistě klempířská. Vyrobit tři hilzny se závitem M6 a upevnit je do dna skříňky je otázka jednoho odpoledne práce se soustruhem a vrtačkou. Ale originální vzhled Mwece v plechové skříni je dosti nevábný na to, jak krásný je v kontrastu s tím jeho vnitřek. Velmi vydatně jsem proto uvažoval o průhledném krytu z pevného plexiskla, či spíše z houževnatého makrolonu.

Pak jsem však na jednom zoufalém mrchovišti objevil pevnou dřevěnou okovanou truhličku s odklápěcím víkem, která měla téměř ideální rozměry. Byla sice v poněkud zoufalém stavu, s několika poničenými příčkami, vyložená zbytky hnědavého sametového polštářování, ne však natolik zoufalá, aby nešla dát dohromady. Hloubku měla naprosto ideální, výška o coul větší a šířka taková, že by se vedle Mwece v pohodě vešel kompaktní síťový zdroj. Jak postupně repasovaná skříňka vypadá, ukazuje obrázek DSC07260.JPG.

Rozměry skříňky tak byly dány rozměry síťového zdroje. Jeho základ byl nastříhán a naohýbán z kusu hliníkového plechu, přední panel pak je vyroben z materiálu, co připomíná ze všeho nejvíc vulkánfíbr a byly jím vyloženy krabice od amerických quadruplexních videopásů. Zdroj navíc obsahuje úzký oválný reproduktor a příslušné trafo, přizpůsobující jej sluchátkovému výstupu Mwece. Jak celý zdroj vypadá, ukazují obrázky DSC07265.JPG, DSC07264.JPG, DSC07263.JPG, DSC07262.JPG, a DSC07261.JPG. Vystupující přípojné kabely jsou delší, aby bylo možno zdroj i přijimač používat mimo kufřík, například při možných budoucích opravách. V zasunutém stavu jsou kabely zasunuty do prostoru pod zdrojem, takže nepřekáží. Originální napájecí konektor pro MwEc nemám (mám ho pouze zapůjčený), tak jsem náhradní konektor vysoustružil ze dřeva a jeho dutinky vybavil kontakty z pružné mosazi, funguje to zcela spolehlivě.

Síťový transformátor jsem použil takový, jaký jsem našel v syslátech. Pachatelem velice solidního transformátoru je Tesla Radiospoj. Má na výstupu sice jen 16V a 32V, ovšem má téměř ideální rozměry. Tomu je přizpůsobeno zapojení zdroje. Sekci 16V užívám pro žhavení; diodový můstek, filtrační elyt, paralelně dva stabilisátory 7812 a další elyt na výstupu. Anodové napětí je získáno dvojitým Greinacherovým celovlnným násobičem (4diody) z 32V sekce, stabilisace doutnavkou. Protože celovlnný násobič má větší vnitřní odpor než standardní Graetzův můstek, doutnavkový stabilisátor nemusí mít předřadný odpor.

Celkově to funguje bezproblémově. Jak příjem AM v rozhlasovém pásmu, tak příjem telegrafie na stošedesátce je více než uspokojivý, a kompaktní umístění přijimače se zdrojem v kufříku vypadá velice šikovně. Přijimač je zjevně uzpůsoben pro příjem s nepříliš účinnými vozidlovými antenami; buď střešní rám (Dachantenne), či 2-4m dlouhou prutovou antenou. Takže nejlépe chodí na kus drátu. Příliš vydatná antena jej dokáže, specielně na AM, i zřetelně zahltit.

Jak přijimač se zdrojem v kufříku vypadá, je možné vidět na obrázcích DSC07257.JPG, DSC07256.JPG, DSC07255.JPG, a DSC07254.JPG. Ještě bude třeba upravit víko skříňky tak, aby v něm na vhodných úchytech mohla být uložena svinutá síťová šňůra a drátová/rámová antena. Bude v ní vlepeno i roztomilé dobové německé schema. Podrobná dokumentace pak nalezne místo v prázdném prostoru pod vlastním přijimačem.

Další vymazlování přístroje[editovat]

Mwec, jak se ukázalo, nepotřebuje ke své činnosti nikterak mohutnou antenu; koneckonců byl konstruován pro provoz s tyčovou vozidlovou antenou, která už ze své podstaty nemohla být příliš dlouhá. Nalezl jsem kdysi na šrotovišti metr dlouhou pružnou páskovou antenu firmy Kathrein. Na konci má přizpůsobovací (prodlužovací) cívku a PL konektor. Nejspíš patřila k nějaké radiostaničce v CB pásmu, kterou ovšem už schlamstla bezedná jáma zapomnění. Mwec si s ní ovšem bez problémů poradí, antenním doladěním ji lze přizpůsobit velice ostře. Navíc ji lze stočit a uskladnit ve víku skříňky, jako by pro to již od počátku byla přizpůsobena (DSC07666.JPG). Spáchal jsem tedy pro tu kathreinskou antenu adaptér, uchycený jednak pod antenními svorkami a pak také šroubem do dutinky vetknuté do boku skříňky přijimače (DSC07665.JPG). Uchycení je dostatečně solidní i při šikmo sklopené anteně a přístroj s nasazenou antenou oko technika snad příliš neuráží (DSC07663.JPG) :-) Šlape to s tou kathreinskou antenou fakt velice dobře.

Protože díky všemožným zářivkám i ethernetové síti mám v dílenském sklepě nepříjemnou hladinu rušení, zkusil jsem i to, jak by Mwec chodil s rámovou antenou. Z kusu tvrdého hliníkového drátu, kterým kdysi býval proveden venkovní rozvod rozhlasu po drátě, jsem udělal improvizovanou kruhovou rámovku o průměru cca 70cm, zakončenou PL konektorem (s upilovanými zoubky, aby jej bylo možno v nasazeném stavu v uchycení otáčet). Chodí ta rámovka nečekaně dobře, antenním doladěním ji lze docela ostře přizpůsobit a čistota příjmu s rámem je proti obvyklým antenám nesrovnatelná. I když dává slabší signál než drát či bič, velice dobře se s ním dá v nočních hodinách poslouchat i telegrafní provoz na stošedesátce.

Z práce na Mwecu už tak zbývá vyrobit trojici upevňovacích šroubů s protikusy, které budou přijimač fixovat v kufru skříňky. Což je práce na jedno další odpoledne

Verze přístroje Mw.E.c[editovat]

K verzím MwEc, jak jsem jejich historii postupně shledal:

Nejstarší provedení, dle schemat, nemělo přepínání rozsahů, celé požadované pásmo bylo zřejmě v rozsahu jediném. Zato mělo toto (prototypové?) provedení na vstupu VF předzesilovače laděnou pásmovou propust. Ladicí kondensátory (dvojitý duál) využívaly všechny své sekce.

Následovalo provedení, zachycené v dokumentaci datované 1940. Tam bylo už implementováno přepínání rozsahů do dvou pásem. Přepínání je provedeno čtverhrannou tyčkou, která pomocí přišroubovaných pertinaxových obdélníkových placiček přihýbá pružné (bronzové?) drátky na jednu či druhou stranu k obdobným drátkům, trčících z cívkových souprav vstupu, oscilátoru a směšovače. Konstrukce spíš jak improvisace od podřadného bastlíře, kupodivu to však funguje dost spolehlivě na to, aby to vydrželo beze změny po celou dobu produkce těchto přijimačů.

Další verzí je přístroj z roku 1942, který jsem měl tu čest křísit. Tam je ve vstupní části předzesilovače vypuštěn celý jeden vstupní obvod, stejně tak není osazena celá jedna sekce ladicího kondensátoru. Na vstupu je tak místo laděné pásmové propusti jednoduchý laděný obvod, a odpadla tak i celá jedna sekce onoho podivného drátového přepinače rozsahů. V odlitku VF části tak zůstalo prázdné místo, stejně tak nadále i chyběla příslušná část vstupního ladicího kondensátoru, a to až do samého konce produkce těchto přijimačů. Antena pak byla navázána prostou kapacitní vazbou s jejím doladěním malým paralelním vzduchovým kondensátorkem (Anpassung).

Ve vraku zetalového přijimače, podle datace součástek vyrobeného ke konci roku 1944, pak zřejmě chyběl i kalibrační krystal - dokonce chyběly i dírky se závity M3 nutné pro jeho uchycení. Oscilátor (BFO) je proveden jako Colpitts s kapacitním děličem a zřejmě jeho stabilita i přesnost byla pro hrubou kalibraci dostatečná.

Fotografii dvoupásmového MwEce s plně osazenou vstupní laděnou pásmovou lze nalézt na netu, častější však zjevně byla verze "ošizená". Je ovšem možné, že přístroj s jednoduchým laděným obvodem na vstupu mohl mít o poznání vyšší citlivost.

Obrazová galerie[editovat]

Odkazy a reference[editovat]