Dějiny Korolup/Vzpomínky - Jen tak krátký život

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Venku panovala třeskutá zima, ale ve vytopené světnici se rozlévala vůně čaje, cukroví a jedlového jehličí. Maminka se zrovna chystala zapálit svíčky na vánočním stromečku, když jí najednou přepadly porodní bolesti a tatínek nechal rychle poslat pro porodní bábu. Zanedlouho byl na světě malinkatý kluk, nic netušící do jaké pohnuté doby se vlastně narodil. Tento rok matka porodila také jeho staršího bratra Seppa, takže krmením jednoho a nošením v břiše druhého přišla o všechnu sílu a chlapeček se narodil velmi droboučký. Při pohledu na něj si otec vzpomněl na prosincová jehňata, která se narodila příliš brzo na to, aby vydržela žalostný mráz a prohodil: „Z toho nic nebude, raději ho hodíme na hnůj!“ Ale jak už to tak s vánočními dárky bývá, vše bylo nakonec jinak. Ten drobeček měl tolik životní síly, že z něj vyrostl statný a veselý hoch.[1][2][3][4]

Korolupy, rodina a já Rupert[editovat]

V prvních dnech mého života se o mě všichni náležitě strachovali. Nakonec jsem vydržel až do křtu a pojmenovali mě Rupert. Se svými třemi bratry a jednou sestrou jsem se nakonec v Korolupech něco navyváděl. Na hranici mezi Rakouskem a Československem bydleli hlavně Němci a bohatý tu byl málokdo. Žili jsme z toho, co jsme si sami vypěstovali nebo prodali. Skoro všichni ve vsi byli zemědělci. Na horním konci vesničky stály chalupy nádeníků, co pracovali u sedláků. Náves byla po straně lemována řadou na sebe navazujících statků s nazdobenými fasádami a uprostřed s vraty tak velkými, že jimi sedláci pohodlně projížděli i s řádně naloženou fůrou sena. Rozložité koruny kaštanů před okny poskytovaly v parných létech vytoužený stín. Uprostřed vesnice se tyčil kostel s pomníkem padlým hrdinům v první světové válce. Kousek přes cestu jsme odevzdávali do malého obchodu mléko a hned vedle se nacházel hostinec, na jehož dvoře v létě hrávala muzika k tanci. O kousek dál stála radnice s poštou a na kopci na konci vsi škola. Pan řídící, který už tenkrát jezdíval autem, byl velmi přísný a moje lotroviny ponechal málokdy bez potrestání. Škola byla jednotřídní, takže můj o rok starší bratr Sepp seděl ve třídě vedle mne. Učení mi moc nešlo, opisoval jsem, za což mě pan učitel pohlavkoval nebo mi naložil pár ran rákoskou. Miloval jsem přírodu a nejraději bych celé dny strávil s koňmi. Také s panem farářem jsem dost válčil, hlavně při jeho hodinách náboženství či krasopisu.

I když naše dětská práce byla na statku nepostradatelná, přeci jen nám zbýval čas i na hraní. Hraček jsme moc neměli. My kluci jsme si oblibou hrávali na lupiče a četníky. K bojování tolik nezbytný meč jsem si sám vyřezal a pomaloval. Někdy jsem jich vyrobil více a prodával jsem je o pouti za deset haléřů. Z utržených peněz jsem si pak kupoval krémové řezy (Cremschnitten) nebo se vozil na malém dětském kolotoči, který se tenkrát musel pohánět ručně. Už od dětství jsem měl bujnou fantazii a pořád jsem něco kutil. Stačil mi kus dřeva, trocha drátu a auta či letadla byla na světě. Kola k autům jsem vyráběl ze špulek od nití, z čehož maminka nebývala zrovna nadšená, protože se jí neustále ztrácely. Někdy jsem si hrával na Rudého barona[5] nebo jsem si představoval, jak odčaruji řídícího i s farářem, za což mě pak v Korolupech oslavují jako národního hrdinu. Mamince jsem dělal různá pomyšlení a potěšení. Třeba jednou jsem nastrouhal do pytlíčku prášek z rozbité cihly, jež jsem pak mamince daroval se slovy: „Tady máš papriku na vaření,“ maminka mi děkovala a objímala mě.

Dětský zásypový pudr byl drahý a mouka se zase lepila. Stačilo na naší půdě poklepat na ztrouchnivělý trám a dřevěná moučka se sypala do dlaní. V zimě býval tatínek častěji doma, ale ani tehdy nezahálel. Ve stáji, kde bylo od dobytka teploučko, motal povřísla nebo seděl u verpánku a vyráběl pro celou rodinu dřeváky, které pak vyložil slámou, aby naše nohy byly pěkně v teple. Hned jak zamrzly rybníky a potoky, svištěli jsme v těch tátových dřevěných botách po kluzkém ledě o sto šest. Některé děti se už tenkrát mohly pochlubit železnými bruslemi, co se našroubovávaly na boty. Existovaly také takové malé brusle, vlastně to byly dvě okované lyžiny napříč spojené prkénkem. K odrážení se používala hůl s železnou špičkou. To se to pak na ledě bruslilo! Na zamrzlý potok jsme chodili s otcem vyřezávat velké kusy ledu, které jsme pak na saních sváželi k hostinskému Müllerovi. Ten měl pod stodolou velkou jámu, do které se kusy ledu nejprve naskládaly a pak zalily vodou, aby se utvořila ledová vrstva. Led tak vydržel po celé léto a používal se na chlazení pití, piva a masa. V zimě se také chodilo do vlastního lesa na dřevo, velké do pece se řezalo obloukovou pilou, malé na zátop do kuchyně se štípalo sekyrkou. Hotové dřevo jsme sváželi domů s koňmi na velkých dřevěných sáních. Vyrovnat palivové dříví za stodolou byla práce nás dětí.

Dědeček s babičkou bydleli ve vedlejších Mešovicích (Nespitz) a dohromady měli pět synů a dvě dcery. Nejstarší synové, Adolf a Alois, studovali v Praze. Alois se pak stal školním rektorem a Adolf pracoval ve státní správě. Na začátku války museli oba narukovat do Československé armády.[6] Během dovolenky se zastavili v Korolupech. Obdivovali jsme jejich uniformy s červeným úzkým švem na vnější straně nohavic, kovové zdobené knoflíky a vycházkovou čepici se stříbrným střapcem. Třetí syn Franz měl převzít statek, čtvrtý syn Anton byl zasnoubený se sousedovic děvčetem a měl se přiženit na jejich statek. Franze a Antona čekalo narukování do války za Německo.[7] Tvrdili, že nemohou bojovat proti vlastním bratrům, takže Franz ze sebe dělal idiota. Chodil všelijak pokřiveně a vojně se nakonec opravdu vyhnul. Jenže mu to divné belhání asi zůstalo, jelikož po válce nemohl pořádně chodit. Na Nový rok jsme chodívali, někdy i hlubokým sněhem, popřát babičce a dědečkovi, strýci Franzovi a Antonovi. Cestou jsme si přeříkávali novoroční přání, jenže jak jsme dorazili do Mešovic, tak se mi z hlavy všechno vykouřilo. „Nespěchej a přemýšlej“, uklidňoval mě pokaždé strýc Franz. Stejně jsem si nemohl na nic vzpomenout. Jednou ze mě vylítlo: „Já jsem malý chlapeček, co si nese raneček, a protože nic nevím, tak nic nepovím.“ Všichni se tenkrát dost smáli. Ale stejně jsem dostal pět korun jako ostatní. Babička nám usmažila na pánvičce míchaná vajíčka a pak jsme se vydávali na zpáteční cestu, během níž jsme si malovali, co všechno si o pouti za těch pět korun koupíme.

Na statku[editovat]

Na statku se to zvířaty jen hemžilo. Pes Nero hlídal před vraty a jakmile zbystřil otce vracejícího se na žebřiňáku domů, vyrazil mu naproti, pak se zprudka odrazil a celý rozradostněný k němu vyskočil na kozlík. Jeho věčné pokusy dostat se až do domu však maminka stejně sveřepě mařila ohánějíc se po něm koštětem. V zimě Nero s oblibou usínal ve stáji na ležících krávách. Ale protože krávy vstávají tak, že se nejprve postaví na zadní, pokaždé z nich spadl a kňučel. Nero byl také výborný lovec potkanů. Stačilo jen pootevřít vrata do stáje, hned jednoho lapl, zakousl se mu do krku a tak dlouho s ním třepal ze strany na stranu, až ho umlátil k smrti. Myši chytala naše kočka Snurrl. Ta ovšem do domu směla. Sedávala tátovi při jídle na rameni, který ji rozmazloval dobrotami.

Ve stáji jsme mívali tak po pěti kravách, které maminka každé ráno a večer dojila. Stejně tolik pak bylo telat, některá šla na prodej a některá jsme zabíjeli pro vlastní potřebu. Tatínek měl rád koně a staral se o dva až tři tažné belgické chladnokrevníky.[8][9]. K tomu v konírně stálo ještě tak po dvou hříbatech. Koně zastávali veškerou práci na poli, tahali vůz se senem nebo se sklizní. Klisna Minka nám porodila čtrnáct hříbat. Před ohřebením jsme spávali ve stáji na seně, drželi jsme při ní stráž a na pomoc nám přicházel i soused. Jakmile byla kobyla zase v říji, jezdíval jsem s tatínkem do sousední vesnice k připuštění. Dívat jsem se ale mohl, až když jsem byl starší. V chlívku jsme vykrmovali na dvacet prasat. Prasnice na chov mívala každý rok čtrnáct až patnáct selátek, které otec vozil na trh do Jemnice a kam mě brával sebou. Velký koš na voze pokaždé vyložil slámou, do něj vedle sebe vyskládal selata a mě uložil mezi ně.

Na statku s námi žila ještě asi tak stovka slepic. Náš kohout byl tmavě hnědý s krásným barevným ocasem a každé ráno na hnojništi svým hlasitým kykyryký oznamoval, že slepice už vylezly z kurníku. Měl co dělat, aby je všechny oskákal. Vejce šla z velké části na prodej, ale některé slepice si za hlasitého kvokání dělaly hnízdo ve stodole na trámech a aby vylíhlá kuřata nespadla, musely jsme je jako děti z trámů sundavat. Kuřata jsme krmili, zrovna tak jako kachňata, natvrdo nasekanými vařenými vajíčky s namíchanými kopřivami nebo jetelem či prosem. Stávalo se, že k nám občas pod vraty podlezl sousedův kohout a protože ten náš žádného rivala na dvorku nestrpěl, došlo pokaždé k pořádnému kohoutímu zápasu. Po dvoře pobíhalo ještě asi šestnáct až dvacet hus. Ty jsme drželi hlavně kvůli peří, na slavnostní pečínku nebo také na prodej. Husy byly i dobrými domovními hlídači. Stačilo, aby se mezi vraty objevil někdo cizí, okamžitě začaly hlasitě kdákat a šly mu po nohách. V létě je pásal obecní pasák celý den na louce u potoka. Všechny trefily samy domů a bylo moc legrační pozorovat jak podlézají pod vraty zpátky na dvůr. Nikdy se žádná neztratila. Kachny se přes den zdržovaly na požárním rybníčku a vracely jako husy domů zcela samy. V rohu u vjezdu do dvora se tyčil do výšky dřevěný holubník. Vzhledem k tomu, že holuby mívali často mladé, zakroutila maminka holoubatům krkem ještě dříve, než stihla dorůst a připravila z nich pokaždé nějakou dobrotu. Dělávala je na výborné omáčce. V kuchyni mamince pomáhala sestra Luisa, jediné děvče v rodině. Nejčastějším pokrmem u nás bývaly opečené brambory s kmínem nebo chleba se salámem. Všechno jídlo jsme zapíjeli mlékem. Tatínek ale mléko nesnášel, takže mu maminka připravovala chlebovou polévku.

Centrem každého statku byla velká kuchyně, která sloužila nejen k vaření a obývání, ale také ke spaní. Podél delší stěny stály za sebou tři široké nastlané postele, přes které maminka přes den přehazovala deku. Spávali jsme na napěchovaném slamníku pod tlustou péřovou peřinou a s hlavou zabořenou do velkého polštáře. Sláma ve slamníku se mohla otevřenou stranou každý den načechrat a nebo vyměnit. Luisa, Sepp a já Rupert jsme spali společně v jedné posteli. V rohu kuchyně stál velký čtvercový selský stůl s rohovou lavicí. Kachlová kamna, která nám vystavěl pan kamnář, měla zabudovaný medenec a obrovskou troubu. Na plotně bylo několik kruhových plátů, které se daly vyndávat. Maminka na nich dělávala lángoše, potírané sádlem a česnekem. To byla dobrota! Na kamnech se vařívalo také jídlo pro dobytek a stával na nich velký hrnec s meltou, který maminka stavěla se zabořenou sběračkou k obědu na stůl. Meltu jsme pili s mlékem a slazenou cukrem. U stolu nás sedávalo deset lidí: pět dětí, matka a otec, děvečka a čeledín a také Františka, maminčina kamarádka, co žila sama a měla syna stejně starého jako můj bratr Ernest. K bílé kávě jsme zakusovali chleba se sádlem nebo se salámem. Někdy maminka a Luisa upekly kynutou vánočku nebo nějakou buchtu. Nad postelemi byla ve zdi spižírna, do níž se ukládaly nejen hrnce a nádobí, ale také cukr, protože byl drahý. Tatínek na něj tajně chodíval. Jakmile maminka šla do stáje na dojení, vplížil se do kuchyně a cukr si nabíral rukama přímo do pusy. Většinou to od maminky schytal, jelikož ho polovinu rozsypal po zemi. Jindy si zase tajně ukrajoval chleba a mezi tenké krajíčky si namazal na prst sádla. Slepené krajíce si při kydání hnoje pokládal na špinavé okénko u chléva. Na to maminka nic neříkala, jelikož těžce pracoval a musel tudíž i hodně jíst.

V parádním pokoji (gute Stube) stály dvě postele, ve kterých ale nikdo z rodiny nespával, tři skříně se šatstvem, jedna menší vitrína s lepším nádobím, kulatý stůl se židlemi a jedny stojací hodiny. V pokoji jsme jídávali akorát o pouti nebo když přišla návštěva. Já jsem si vždycky po obědě zalézal do těch zastlaných postelí zdřímnout. Uměl jsem se do nich vsoukat tak, že jsem je vůbec nerozházel a tak se stávalo, že když si maminka v pokoji povídala s návštěvou, začalo se to z ničeho nic v posteli hýbat a maminka pak zděšeného hosta uklidňovala: „Klid, to je Rupert, chodí se sem po obědě vyspat.“ Na druhé straně vrat se nacházel výměnek. Tam bydleli dříve tatínkovi rodiče. Pamatuji se, že měli velkého psa s dlouhými chlupy, na kterém nám vnoučatům dovolovali občas jezdit, ale to jsem byl ještě malý kluk. Byt na výměnku sestával z kuchyně s velkými zabudovanými kamny a jedné obývací místnosti s velkým stolem. Po jejich smrti se využíval hlavně pro letní hosty.

Až do roku 1935 jsme zavěšovali nad stůl v kuchyní petrolejovou lampu, jelikož elektřina byla zavedená do vsi až v roce 1936. Každý statek měl svou vlastní studnu. Naše pumpa stála na dvoře asi dva kroky od dveří a u ní velký kamenný žlab pro napájení dobytka. Naplnit žlab vodou, vyvést dobytek a napojit ho, byla každé ráno naše dětská práce. Čerstvou vodu do kuchyně jsme připravovali do dvou kbelíků, které stávaly v prostorné předsíni před dveřmi do kuchyně. Za letních bouřek nás maminka posílala do předsíně válet sudy, aby prý blesk neuhodil do domu. Z našeho žita a pšenice jsme mleli v místním mlýně mouku. Jednou za čtrnáct dní se doma peklo čtrnáct velkých kulatých bochníků a maminčin chleba byl ve vsi hodně oblíben. Těsto se zadělávalo ve velkých dřevěných neckách na podstavci. Mezi tím, co se rozpalovala pec na chleba, tak těsto kynulo v pletených ošatkách. Jakmile veškeré dřevo v peci shořelo, maminka vymetla popel a vyčistila celou pec. To byla přesně ta chvíle, kdy se pec vyhřála na tu správnou teplotu a mohlo se začít s pečením. Do pece se mimo chleba vešlo i pár plechů s pečivem nebo s buchtami. O čerstvý chleba nebyla na statku nikdy nouze, jelikož za týden nastal pečící den zase u sousedů a my dostali chleba zase od nich. Také mléko jsme zpracovávali na statku sami. V centrifuze jsme oddělili od syrovátky smetanu. Tlučení v máselnici byla zase naše dětská práce. U kliky se střídali tak dlouho, dokud nebylo máslo hotové. Syrovátku a podmáslí jsme většinou zkrmovali. Maminka máslo pořádně vymačkala, vytvarovala, nazdobila lžící a společně s vajíčky a zbylým mlékem prodala.

Každých čtrnáct dní chodíval po vsi podomní prodejce se zavěšeným krámkem na krku. Před každým domem si stánek na břiše podepřel holí a nabízel knoflíky, nitě, šroubky, kšandy ke kalhotám, ale také nože, na které jsme byli zvědaví obzvláště my kluci. Ze všeho nejvíc jsme se sháněli po gumách do praku. Žid Willi skupoval po vesnici za deset haléřů králičí kůže, které sedláci po stažení vycpávali senem. Děti za Willim běhaly a pokřikovaly po něm: „Willi, dej nám ocásek!“ Vylouděný králičí ocásek jsme si pak přivázali na klacek a lítali s ním po vsi. Brusič nožů a nůžek se před každým domem ohlašoval zvoněním na zvonec. I když se udělala v hrnci po odprýsknutí emailu díra, tak se nikdy nevyhazoval. Jednou za měsíc přicházel do Korolup dráteník, který hrnec opravil a mohl se používat zase dál.

Dětské lotroviny[editovat]

V létě jsme my děti běhaly bosy, aby se neničily drahé boty. Kde se objevila naše dětská banda, tam se zaručeně něco semlelo. Za velkých veder jsme se koupali v rybníčku u mlýna, na mělčině se cákaly malé děti a v hloubce jsme plavali my velcí. Od psů jsme odkoukali plavání na čubičku. Přes rybníček vedla malá lávka, z které jsme pomatlaní blátem od hlavy až k patě skákali do vody, jindy jsme se nechávali na prkénkách z lávky unášet po proudu potoka. Louka i s rybníčkem patřila mlynáři a jakmile se objevil, putovala prkénka zpátky na místo. Starší děti se musely o své mladší sourozence starat. Našeho Ericha jsme pokaždé usadili do pleteného kočárku a běhali s ním po celé vesnici. Jednou nám spadl u požární nádrže do díry na hašené vápno. Milého Ericha jsme pak umyli v rybníčku, vrátili do kočárku a za hlasitého povyku běhali dál. Jednou jsme my kluci vylezli na střechu stodoly a snažili jsme se po jejím hřebenu přeplazit na sousedovic střechu, jindy jsme zase seděli v koruně rozložitého kaštanu a aniž by si nás někdo všiml, pozorovali jsme z výšky život pod námi.

Na otcově kole jsme se něco najezdili. Otec na kolo naskakoval zezadu, odrazil se od šroubu u zadního kola a švihem se dostal na sedlo. Já jsem se ale neuměl přehoupnout přes rám, takže jsem stál na šlapce na jedné straně kola a druhou nohu jsem měl protaženou na druhou šlapku pod tyčí. Jízda ve dvou vypadala velice komicky, na každé straně kola stál jeden z nás na šlapce a střídavě jsme se pohupovali na horu a dolů. Každý den se mohl svést někdo jiný. Jednou maminka spěchala na pole a tak jsem se nabídl, že ji odvezu. Seděla mi na rámu, jenže na polní cestě se mi podařilo vjet do výmolu a rázem jsme se oba váleli v blátě. Bál jsem, že mi maminka bude nadávat, ale ona se jen smála a smála. Využil jsem příležitosti, že byli všichni na poli, odmontoval kola od pluhu, přidělal je na trakař a tříkolové vozidlo pro čtyři až pět dětí bylo na světě. Akorát se špatně ovládalo. Nejvíce nás bavilo sjíždět od horní stodoly až dolů ke hnojišti. Frčeli jsme si to dolů, najednou se tříkolka převrhla a my jsme letěli velkým obloukem do hnoje. Hnůj ne hnůj, jezdili jsme dál, jelikož ta švanda za to stála.

Ovce se mohly pohybovat po celém dvoře a v sadu zcela volně. Berana jsme ale dost často škádlíva-li: „Pojď, no pojď! Pojď, jen pojď, starý berane!“ Jednou, když jeli rodiče do města nakupovat, dostal nás na starost nejstarší bratr Ernst. Musel nám tenkrát připravit i oběd a protože nic jiného než krupicovou kaši neuměl, vzal velký hrnec s dvěma uchy, nalil do něho mléko a s přisypáváním krupice to nějak přehnal. Kaše začala tuhnout a nabobtnala mu v tom hrnci tak, že z ní byla tuhá lepkavá hmota, která se nedala jíst. Ernst to nakonec vzdal a hodlal kaši vyškrabat do septiku. Mezitím jsme berana rozdráždili natolik, že když uviděl Ernsta s hrncem na dvoře jak se naklání zrovna nad septikem, nabral ho na rohy a ten odletěl i s hrncem obloukem do jámy s močůvkou. Za našeho statného povyku se pak drhl venku pod pumpou. Z klacků jsme si jako kluci vyráběli praky. Samozřejmě to odneslo sem tam nějaké okno. Jednoho dne přišel na řadu i ciferník věžních hodin na kostele: „Kdo se trefí do ručičky tak, aby se pohnula?“ Podařilo se mi dát takovou ránu, až se email na ciferníku odprýskl. Farář to jako na potvoru uviděl a šel si okamžitě stěžovat. Hned jak jsem přišel domů, přehnul mě otec přes kolena a namlátil mi na zadek. Od té doby jsem faráře neměl rád. Poblíž požárního rybníčku bydlel strýc Joseph, bratr mojí maminky. Měl jen jednoho syna a ten se jmenoval jako jeho otec Joseph. Byl jen o tři dny mladší než já a neměl žádného sourozence. Musel doma hodně pomáhat a nemohl s ostatními tolik vyvádět. Joseph byl můj kamarád. Jednou v létě jsme dotlačili k rybníku těžké necky a udělali si z nich člun. Vevnitř s námi seděl i pes Nero. Necky se špatně řídily, takž jsme se pokaždé převrátili do vody.

Dětská práce a povinnosti[editovat]

K naším dětským povinnostem patřila příprava zimních zásob. Na louce ve stráni rostl v malých keřích kmín. Nasbírané trsy jsme pokládali na rovnou střechu k sušení. Za pár dní uschnul natolik, že jsme z něj mohli semena lehce vyklepávat a plnit do malých sáčků. Z kmínu měla maminka pokaždé velkou radost, protože ten byl v kuchyni neustále potřeba a musel stačit na celý rok. Na podzim jsme chodili na houby, sbírali jsme hlavně lišky, hřiby a klouzky. Do lesa s námi chodil jeden pán z vesnice, co houby dobře znal, aby se nám do koše nezatoulaly žádné jedovaté. Houby jsme pak očistili, nařezali na plátky a sušili na slunci. Když pršelo, sluníčko nahradila trouba. Jablka a švestky jsme na statku připravovali zrovna tak. „Kde kde je tolik pilných pomocníků, tam nás zima nemůže zaskočit!“ říkávala maminka a byla pyšná na své uličníky.

Chodili jsme také na hrášek, cpali jsme si ho za košile a každý z nás vypadal jak nafouklý balon. Než jsme ale došli domů, byl hrášek ta tam. Někdy jsme přepadli pole se žlutou řepou, největší kusy jsme vytrhli, opucovali o kalhoty a snědli. Ani zelí se nám neubránilo, jelikož každý pořádný kluk měl nůž. Hlávky jsme oloupali a nakrájené kousky snědli. Ještě lépe chutnalo ovoce od souseda. Třešně, jablka, hrušky a švestky lákaly po celé léto a naše žádostivost byla větší než strach ze sousedovic pohlavku nebo plísnění. Z bílého zelí jsme nadělali kysané na zimu. Zelí jsme zpracovávali přímo v kuchyni. Na rozprostřeném bílém prostěradle jsme ho nejprve nastrouhali. My děti jsme si musely umýt nohy, vlézt do sudu a nastrouhané zelí šlapat tak dlouho, až se na něm začala dělat pěna. Nakonec se sud přikryl bílým plátnem, zaklopil dřevěným víkem a zatížil kamenem. Sud stával společně s naloženým masem v komoře. Dvakrát do roka se zabíjela dvě prasata a někdy k nim přibylo i hovězí. Děti vymývaly střeva na jitrnice a jelita, maminka mezi tím zadělávala na prejt a nakonec jsme si všichni dali jitrnicovou polévku, což byl v podstatě vývar po jelitech, jitrnicích a tlačence. Nejlépe chutnala, když v ní sem tam nějaká jitrnice praskla. V mezičase jsme si pochutnávali na pečeném králíku nebo huse. Starší husy jsme na podzim prodávali.

Další naší každodenní povinností bylo sekání vojtěšky, která se koňským povozem pak navozila domů. Dobytek jsme krmili také řízky z řepy, řezankou a šrotem. Pro prasata stál na plotně denně pařák tak s pěti šesti kbelíky brambor, které se pak smíchaly se šrotem, zrním a syrovátkou. Sem tam se přidalo i něco zeleného. Jakmile dozrála na poli pšenice, žito, oves, ječmen a čočka, šlo se na žně. Suché obilí jsme vázali slaměnými provazy (povřísly) do snopů, na mlácení došlo až v zimě. Provazy jsme nejprve museli namočit ve vodě, aby byly vláčnější. Na poli jsme stavěli panáky z osmi snopů, tři snopy jsme pokládali napříč nahoru, aby za deště měla voda kudy odtékat. Suché snopy se pak pěkně klasem dovnitř nakládaly z obou stran vozu po čtyřech až pěti vrstvách. S naloženými fůrami tatínek jezdil hlavní bránou přes celé hospodářství až do zadní stodoly, odkud pak bez otáčení spěchal pro další várku na pole. Slepice, které se divoce sbíhaly vylétaly na žebřiňák a loupily celé klasy, občas při té obilné hostině sem tam skončily pod koly. Jednou tatínek přinesl domů kůzle. Mohlo si dělat úplně, co chce.

Každý rok k nám přilétaly vlaštovky. Okna do stáje bývala po celý rok otevřená, proto si v ní mohly stavět svá hnízda a vychovávat mladé. Much ke krmení mláďat bylo v chlívě dostatek. Rodiče létali sem a tam a krmili mladé do otevřených zobáčků. Pro děti platil zákaz sahat na hnízda. Z vlaštovek jsme se každý rok radovali, jelikož se tradovalo, že nosí štěstí. Po druhé senoseči vyháněly děti krávy na pastvu na louky. Naše louka ležela mezi potokem a lesem. Sousední pozemek patřil sedlákovi, který měl jen jednu dceru. Jmenovala se Mili. Pokud byly krávy při pastvě klidné, nasbíraly jsme si v lese dřevo na ohníček, který jsme si rozdělávaly mezi dvěma stromy u potoka. V horkém popelu jsme si opékaly brambory. Na přehrazeném potoku jsme rybařily. Na klacek jsme přivázaly provázek a na ten háček ze svěracího špendlíku. Občas se nám do něj zakousla i nějaká ryba. Mnohem větší štěstí jsme měly jako děti na raky. Chytaly jsme je tak, že jsme mrtvou slepici obalily slámou a pevně ji ovázaly provázkem. Celý uzlík se zatížil kamenem a spustil do hloubky u hráze. Na druhý den jsme slepici vylovily a vybíraly raky nalezlé ve slámě. Byla jich spousta i pod kameny. Na splavu jsme si hrávaly nejraději. Navečer jsme zaháněly krávy domů. Trefily samy až do stáje. Mili jsem pomáhal krávy ve stáji uvazovat a přehazovat těžké řetězy přes rohy. Dělal jsem to proto, že byla mladší a také proto, že jsem ji měl rád. V tuto roční dobu bývalo i hodně slunéček sedmitečných. Na stráních, co rostl kmín, jsme vyšťourávaly klacky kobylky z nor. Sbíraly jsme je do sklenic a nosily slepicím, které se na ně vrhaly jak šílené.

Tradice[editovat]

Na vesnici to chodívalo tak, že jeden ze synů musel jít na faráře. Maminka si moc přála, aby se jím stal náš nejstarší Ernst. Bohužel, všechno bylo nakonec úplně jinak. My kluci jsme dělávali ministranty a jednoho dne si pan farář vyhlédl mě. Mně se ale vůbec nechtělo každou neděli celebrovat před oltářem a tak jsem si vynutil šlapat měch nahoře na kůru. Na varhanách byla taková ručička, která udávala množství vzduchu a jakmile klesla na červenou, byly varhany bez vzduchu. Zda to tak opravdu je, jsem musel vyzkoušet, takže při jedné mši přestaly varhany skutečně hrát a já se pak dal do rychlého šlapání. Od paní varhanice jsem dostával kapesné. Z kůru se to parádně pozorovalo. Vídával jsem, jak pan farář rychle zvedá kalich, když mu chtěl mešní sluha nalít vodu a jak je pohár plný, když šlo o víno. Po mši jsme chodili ke zpovědi, abychom se vyzpovídali ze všech svých hříchů. Já jsem si myslel, že do toho farářovi nic není, takže jsem mu ve zpovědnici odpovídal: „Zpovídám se ze všech svých vědomých i nevědomých hříchů, amen.“ „Nic jiného mi říci nechceš, můj synu?“ ptával se farář. „Ne!“ a vystřelil jsem ze zpovědnice jako o závod.

O masopustu se mládež převlékala za čerty a pekelníky. Obcházela s metlami dům od domu a vyšlehávala děvečky a větší zlobivé děti. Pekelný průvod se ohlašoval rachotem zvonců. Maminka pekla celý den koblihy a my jsme nesměli courat do kuchyně, aby jí těsto při kynutí nespadlo. Nemohla se těch koblih nikdy dosmažit, jelikož každé z dětí jich naráz snědlo čtyři až pět. Večer se v sále hasičské zbrojnici konala masopustní zábava, na kterou každý z vesnice donášel šunku a koblihy. Večer nás pak hlídávala děvečka, dcera porodní báby. V zimě k nám docházely tak tři až čtyři ženy z vesnice drát peří a sedávaly v kuchyni u stolu. Při draní jsme pod stolem poslouchaly ženská vyprávění o strašidlech a čarodějnicích, které přilétávají komínem. Z nasbíraných husích brk jsme pak dělali cestičky.[10] Po třech až čtyřech dnech bylo hotovo, maminka upekla k slavnostnímu ukončení makovým štrúdl a přesunula se se sousedkami zase o dům dál. Každé dítě dostávalo věnem pěknou peřinu, které se skladovaly v suchu na půdě. V sedm večer, jakmile zvonilo klekání, jsme museli být doma, na to byla maminka jako pes. Před společnou večeří jsme si poklekali k modlitbě před svatými obrázky u postele. Já jsem většinou večeřel krupicovou kaši, jelikož jsem ji měl rád.

Na Velký pátek nesměly zvonit zvony. Chlapci chodili vyhrkávat, ráno v sedm hodin poprvé, pak v deset hodin na mši, ve dvanáct v poledne, ve tři na modlení a v sedm večer ještě jednou. Ve dvojstupu jsme proběhli všechny vesnické uličky a dřevěnými řehtačkami jsme dělali pěkný rámus. To samé v sobotu. U mě Ruperta byl sraz a také konec. Po řehtání jsme se šli umýt do potoka. V neděli přiletěly zvony z Říma a po bohoslužbě jsme šli dům od domu po výslužce. Většinou jsme dostávali vajíčka, ale také šunku, peníze, koblihy nebo také Strauben[11] z kynutého těsta. U nás ve stodole na trámu jsme se pak o výslužku dělili. Každý dostal stejně. Část vajec jsme prodali v obchodě na návsi a zbytek vajec se uvařil, obarvil a polepil obrázky. Také jsme hrávali s vajíčky Eierditschen. Špičkami vajíček jsme tloukli do sebe a to, které se rozbilo, dostal vítěz a ten ho mohl také sníst.[12] Oblíbené bylo házení vajec do dálky, kdo dohodil nejdál, byl vítěz a kdo prohrál, musel dát své vejce vítězi. Pokud se mu vajíčko při hodu rozbilo, putovalo k vítězi zrovna tak.

Po smrti se zemřelý přechovával tři dny v domě. Držela se u něho stráž za zemřelého a modlili jsme se. Na čtvrtý den byl převezen do kostela. Jednou v létě zemřel náš starý pan farář a byl tak tlustý, že se stěží vešel do rakve. Šest chlapů ho muselo nést. Tenkrát ještě nebyly chladicí boxy, takže se začal v tom parném létě v kostele pomalu rozkládat a vytékat z rakve ven. V kostele to strašně zapáchalo a všechny děti z kostela utekly.[13]

Třetí říše a konec dětství[editovat]

Po první světové válce připadly Korolupy k Československu a po mobilizaci v roce 1938 se staly společně s Rakouskem, Sudety a jižní Moravou součástí Třetí říše. Vojenská kolona wehrmachtu dorazila i do Korolup a každý dům dostal vojáky na ubytování. U nás nocoval v parádním pokoji nějaký oficír. My kluci jsme přirozeně se zájmem okukovali důstojnickou uniformu. Právě, když se chtěl ubytovat, proklouzlo mu do pokoje naše kůzle a rozdovádělo se tak, že začalo hopsat po nastlaných postelích, vzpínalo se po jeho oficírské uniformě a nakonec vyběhlo na náves, kde se předvádělo u zaparkovaných vojenských aut pod kaštany. U jednoho z nich vyskočilo na přední kapotu, pak se přehouplo svižně na střechu, postavilo se na zadní a začalo nerušeně okusovat listí ze stromu. Všichni vojáci se ohromně bavili. Náš důstojník posadil kůzle do lodičky u motocyklu, vojáci mu zavěsili věnec buřtů na krk a halasně se s ním projížděli po vesnici. Vojsko po týdnu odjelo.

My kluci z vesnice jsme se stali členy Hitlerjugend, pochodovali jsme a zpívali po vsi, holky navštěvovaly Bund Deutscher Mädchen. Ze začátku to všechno vypadalo jako hra, jenže Hitler vyhlásil Polsku a Rusku válku a v roce 1940 musel Ernst nastoupit vojenský výcvik ostrostřelců v kasárnách v Mistelbachu u Vídně. Před nástupem na ruskou frontu dostal krátkou dovolenou. Přijel ve slušivé uniformě s pletenou ostrostřeleckou stříbrnou šňůrou, která se mu pohupovala od levého ramene k druhé knoflíkové dírce kabátu. Ernst si to doma vychutnával, ale dovolená byla brzy u konce a celá rodina se s ním počala pomalu loučit. Všichni jsme mu přáli, aby jsme se po válce ve zdraví shledali, ale Ernst byl přesvědčený, že se už nevrátí. Tatínek ho odvezl na malém lehkém povozu na nádraží do Drosendorfu a na statku bylo zase o jednu sílu méně. Na práci nastoupili do vesnice váleční zajatci z Francie a kdo se přihlásil, dostal na výpomoc po jednom muži. Francouzi se mohli pohybovat po vesnici zcela volně. U nás pracoval mladý Francouz Jacques. V sadu jsme měli velkou jabloň s červenými jablky a Jacques nás naučil dělat z jablek mošt. Zpracovávat jablka na mošt jsme v Korolupech neuměli. Konečně jsme nepili na poli jen vodu! Jacques byl hodně pilný, líbilo se mu u nás a jelikož se zamiloval do naší Luisy, chtěl zůstat natrvalo. Po ukončení války se musel s ostatními vrátit domů.

V červnu roku 1942 jsem jako obvykle pracoval ve stáji, ale ten den jsem musel pořád myslet na Ernsta. Šel jsem do kuchyně, vyndal ze zásuvky obrázky dosud padlých mužů z vesnice, vzal do ruky modlitební knížku a přemýšlel, jakou modlitbu bych měl vybrat pro mého bratra. Obrázky s modlitbami jsem pak i s fotografiemi uložil zpátky na místo a vrátil jsem se do stáje. Ve chvíli, kdy jsem asi už potřetí seděl v kuchyni s modlitební knížkou v ruce a vzpomínal na Ernsta, přišel s polední poštou dopis, který nám oznamoval, že bratr byl zasřelen na ruské frontě v Gromoweia Balka u Kyjeva. Maminka začala naříkat a nadávat: „Člověk vychovává děti, aby měl na statku posilu, pak si někdo jen tak přijde, vezme mu je a zastřelí!“ Vzteky sundala obrázek Hitlera ze zdi, venku s ním mrskla do hnoje a dupala po něm. „Prokristapána, matko, přestaň! Kdyby to tak někdo viděl, hned by tě zavřeli!” Volal jsem na ni a rychle zakrýval rozdupaný obrázek hnojem. Společně s úmrtním oznámením přišel i Ernestův dopis na rozloučenou: „Milí rodiče a sourozenci, až budete tento dopis číst, budete už vědět, že nejsem na živu.“ Ernestovo psaní přečetl pan farář také v neděli v kostele. Zakrátko jsem byl já, Sepp a bratranec Joseph povolán k vojenskému výcviku do Lilienthalu v Krkonoších.[14] Hned po výcviku nás poslali na práci do Francie, ani domů jsme nesměli.[15] A bylo po bezstarostném dětství.

Odkazy a poznámky[editovat]

  1. Jižní Morava, Korolupy, 24. prosince 1925.
  2. Vzpomínky na obec Korolupy jsou převyprávěny z německého originálu. Rupert Tschoffa vypráví o svém dětství, zachycuje život a zvyky v obci Korolupy před odsunem německého obyvatelstva. Jeho vzpomínky končí těsně před koncem druhé světové války. Narodil se 24. 12. 1925 a žil s rodiči a sourozenci na zemědělské usedlosti čp. 41 na návsi. On i jeho rodina byli během odsunu v roce 1945 vyhnáni do Rakouska a následně odtransportováni do Hesenska.
  3. ANKE: Nur ein kleines Leben, vzpomínky, Rupert Tschoffa, přeložila Lenka Lyalikoff, 2013
  4. Informace o rodině pochází z kroniky obce Korolupy a z matriky.
  5. Manfred Albrecht svobodný pán von Richthofen, stíhací pilot německého armádního letectva a nejúspěšnější stíhač první světové války, byl pro své úspěchy a červeně natřený trojplošník nazýván Rudým baronem.
  6. Adolf a Alois narukovali do Československé armády, protože jako státní úředníci se hlásili k národnosti české, ačkoliv pocházeli z německy mluvící rodiny.
  7. Franz a Anton nepracovali ve státní správě, mohli se tak bez problémů přihlásit k německé národnosti. Proto také po připojení Korolup k Třetí říši se na ně vztahovala branná povinnost a rukování do wehrmachtu.
  8. V obci Dešná chovali do roku 1945 tažné plemenné belgické chladnokrevníky a měli tři hřebce k připouštění.
  9. Belgický pracovní kůň - Belgický chladnokrevník
  10. Cestičky z husích brk se sypaly od domu dívky k domu mládence, kteří spolu chodili. Nejlépe když mrzlo, aby cestička z husích brk byla dobře viditelná.
  11. Strauben, sladké pečivo z kynutého těsta pasírované přes trychtýř a smažené v horkém sádle a bohatě cukrované, pochází z Bavorska, jižního Německa. Křehotiny se připravují na velikonoce a masopust dosud.
  12. Eierditschen - Ostereier „ticken“, „düpfen“, „ditschen“, „tüppen“, „kitschen“, „pecken“, „tütschen“, „dotzen“ oder „kicken“ - velikonoční zvyk – ťukání vajec o sebe.
  13. Farář Josef Erhard byl pochován v roce 1885, 23. srpna 1924 Anton Pošvář z Újezda u Moravského Krumlova a pohřeb faráře, o kterém Rupert vypráví, se jmenoval Franz Peroutka. Poslední farář Julius Apeltauer byl odsunut s německým obyvatelstvem v roce 1946.
  14. Pravděpodobně se jedná o Lilienthal na polské straně, dnes předměstí města Vratislavi (Wrocław, německy Breslau), které Hitler vyhlásil na podzim v roce 1944 za Festung Breslau. Breslau platilo po celou dobu války za tzv. Luftschutzkeller der Reiches [1][2]
  15. Rozkazem z 20. září 1942 Hitler nařídil, aby byli příslušníci Luftwaffe převedeni k pozemnímu vojsku a ke Kriegsmarine, čímž došlo k velkému snížení mužstva protiletadlové obrany, kde se dosud u dobrovolných baterií Heimatflak využívali studenti do 17 let (od dubna roku 1942). Počátkem roku 1943 už byli povoláváni studenti z ročníku 1926. Ve druhé polovině roku 1943 přišla řada na ročník 1927 a v lednu 1944 byly povolány páté třídy vyšších a středních škol, především ročníky 1928 (16 let). Luftwaffenhelfer (pomocníci Luftwaffe) se rekrutovali pouze z vyšších a středních škol. Pomocníci Luftwaffe byli zpočátku nasazováni v okruhu 50 kilometrů od svého domova. Každý týden absolvovali 18 hodin školní výuky: 3 hodiny němčiny, 3 hodiny latiny, 3 hodiny historie, 3 hodiny matematiky a 2 hodiny fyziky, 2 hodiny chemie a 2 hodiny zeměpisu. Mimo studia museli absolvovat školení se zbraněmi a flak zařízeními, které trvalo zpravidla 4 – 8 týdnů a zahrnovalo znalost letadel, pomoc u mapového stolu, seznámení se se zaměřovacími přístroji a kanony a palbu na vlečené cvičné terče. Zrovna tak si osvojovali teoretické základy balistiky a rádiové techniky. Ve skutečnosti „pomocníky” Luftwaffe nebyli, jelikož u lehkého flaku sloužili jako mířiči, nabíječi či střelci. Skutečným vojákem byl pouze velitel posádky. Po propuštění od flaku studenty čekala Říšská pracovní služba (RAD) a pak povolání do armády. Mohli sice vykonat takzvanou nouzovou maturitu, ale ta jim po válce většinou nebyla uznána. Žáci obecných škol a učni se pomocníky u flaku nestávali. Rupert Tschoffa z ročníku 1925 musel být pravděpodobně povolán jako Luftwaffenhelfer ještě do konce roku 1942. Teprve od roku 1945 začali být povoláváni jako takzvaní Flak – V – Kanoniere i učni.