České dějiny/Padesátá léta - budování komunismu

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Komunistická diktatura není obdobím kontinuálního teroru, ale lze vypozorovat období tužší a mírnější. 25. února 1948 nedošlo k žádnému výraznému předělu, mnoho lidí si neuvědomilo, k čemu došlo. K prvnímu velkému vystřízlivění došlo až po intervenci sovětských vojsk při povstání v Maďarsku v roce 1956.

Čistky ve vládě[editovat]

V únoru 1948 došlo pouze k obměně vlády a byla nastolena většina komunistů ve vládě, přestože nadále existovala národní fronta. I tu ale potřebovali komunisté oslabit, neboť v ostatních stranách národní fronty existovaly stále silné demokratické síly. Státní bezpečnost začínala zatýkat představitele ostatních stran. Uprchnout musel primátor Prahy Zenkl, byl uvězněn ministr Prokop Drtina.

V principu šlo o to, aby v každé straně převážili lidé typu Fierlingera v sociální demokracii - to znamená, aby to byli převlečení přisluhovači komunistické strany a kolaboranti s StB, popř. KGB. V případě lidovecké strany se to podařilo prosazením kněze Plojhara do jejího čela. Odvážných poslanců, kteří se protiústavním praktikám komunistů v politice veřejně postavili, bylo málo - například Milada Horáková. Postupem času se podařilo vytvořit tzv. obrozenou národní frontu, která komunisty tolerovala.

Významným dnem v přechodu ke komunistické diktatuře byl 10. březen 1948. Tehdy spáchal sebevraždu (nebo byl zavražděn) Jan Masaryk. Byla rovněž dále obměněna vláda a parlament jí toho dne v atmosféře strachu odsouhlasil program.

Volby a provokatéři[editovat]

Ještě v roce 1948 se konaly volby. Komunisté si přes všechny represe nemohli být jisti vítězstvím. Proto zavedli jednotnou kandidátku, ve které se nedalo hlasovat preferenčními hlasy. Navíc byly z volebních místností odstraněny plenty a prázdné lístky byly barevně odlišeny. Lístky vůbec nebyly v obálkách, takže všichni viděli, kdo co do uren hází. Komise byla složena ze samých komunistů. Vše bylo nastaveno tak, aby mohl být výsledek voleb pozměněn ve prospěch KSČ, což bylo vzhledem k nevalné podpoře KSČ potřeba.

V 50. létech zavládla ve společnosti strašlivá atmosféra. KSČ se sice zbavila mnoha členů politické opozice, ale toho si obyčejní lidé moc nevšimli. Proto bylo potřeba, aby z každé vesnice někdo zmizel, jinak nebylo možné vyvolat celospolečenský strach. Na to byla použita celá řada agentů provokatérů, kteří jakoby vytvářeli odboj. Chodili a říkali, že brzo přijedou Američani a bude opět demokracie a že je potřeba připravit jim půdu. Pokud lidé uvěřili a nabídli jim spolupráci, šli okamžitě do vězení.

Politické procesy[editovat]

Komunistické represe v první řadě postihovala politiky z demokratických stran, především z národně socialistické strany (Horáková, Zenkl, Drtina) a lidovců (Šrámek, Beran). S těmito lidmi proběhla první vlna procesů.


Následoval zákrok proti protiněmeckému odboji (první proces byl s Heliodorem Píkou) a dalším osobám, které prošly válkou (ať už na západní nebo východní frontě). Všichni lidé, kteří byli ve válce, měli zkušenosti z armády a teoreticky byli schopni zorganizovat odbojové skupiny. Po válce navíc byla mezi lidmi spousta zbraní, které tu nechali Němci.

V třetí vlně přišly na řadu církve, neboť jejich filosofie se zásadně příčily materialistickému marxismu. Kontemplativní řády byly okamžitě zrušeny a řeholníci internováni v klášterech v Želivi a v Broumově. Ženské řády byly uzavírány pomaleji, protože řádové sestry často pracovaly například v nemocnicích. Navíc bylo potřeba odstranit morální oporu, kterou církev představovala pro mnoho lidí na venkově.

Politici zpravidla končili ve vězení zřízeném ve slovenské pevnosti Leopoldov. Z odsouzených přežil málokdo, mezi dozorci bylo několik sadistů a byl tam nedostatek jídla. Situace tam i jinde se mírně zlepšila až po smrti Gottwalda. Odbojáři bývali zavíráni na Mírově.

Kolektivizace[editovat]

Na venkově byl likvidován selský stav, půda byla zabavována. Největší problémy s kolektivizací byly na jižní Moravě, kde byla spousta rodinných statků se staletou tradicí.

Po stabilizaci komunistického režimu se vytvořila vůdčí skupina:

Za pozdějšího členství v RVHP se Československo orientovalo hlavně na těžbu uhlí a těžké strojírenství, do značné míry kvůli Čepičkovi.

Plánované hospodářství[editovat]

Komunisté viděli, že devastují hospodářství země, životní úroveň obyvatelstva klesala, na trhu chybělo spotřební zboží, zato nám ale nechybělo uhlí ani ocel. Komunisté vinu za tento stav svedli na vnitřního nepřítele, který byl přímo ve straně a sabotoval její práci. Už od roku 1948 se na ministerstvu vnitra pohybovala skupina sovětských poradců, kteří radili, jak toho vnitřního nepřítele najít.

Slánského proces[editovat]

Výběr obětí se zpočátku měnil a neustálé výslechy kvůli smyšleným zločinům přiváděly české komunisty do pozic Alenek v říši divů. Nakonec zůstalo u obvinění Slánského z přípravy vraždy Gottwalda, přitom Slánský sám byl fanatický komunista. Pro Slánského to byla neskutečně absurdní situace, když mu vtloukali do hlavy, že s Titem plánovali svržení komunismu.

Během pobytu ve vězení se musel naučit svou řeč k soudu, scénář už byl připraven dlouho dopředu. Rudolf Slánský byl za zcela vykonstruovaná obvinění odsouzen k trestu smrti. S odstupem času začaly procesy i se samotnými vyšetřovateli Slánského. Tyto lidi se obecně během výslechů podařilo zlomit mnohem dříve než skutečné politické činitele, neboť tito vyšetřovatelé hned od začátku věděli, jaké divadlo je proti nim hráno a co je čeká.