Světové dějiny/První světová válka 1917–1918
1917
[editovat | editovat zdroj]Rok 1917 přinesl několik podstatných změn v bojujících státech, na bojištích se to ale výrazněji neprojevilo. Do války oficiálně vstoupily USA a v Rusku proběhly dvě revoluce. Byl to odpočinkový rok po obrovských ztrátách na západě.
Situace v Rusku
[editovat | editovat zdroj]Nejhorší situace byla v Rusku. Rusové měli na frontě nejvíce mužů, což zcela paralyzovalo jejich hospodářství. Byl to společný problém všech válčících států, Rusové jej ale neuměli řešit. Narůstala nespokojenost, která vyvrcholila revolucí v únoru roku 1917. Car Mikuláš II. byl svržen a do čela dočasné vlády se dostal vzdělaný demokrat Kerenskij.
Kerenskij zavedl liberální ústavu, byl to první vážně míněný pokus o zavedení demokracie a zrušení poddanství v Rusku. Kerenskij se rozhodl pokračovat ve válce a dostát závazkům vůči své válčící straně. Bolševici využili demokracie a začali vyhlašovat svůj program, Lenin se vrátil z exilu.
Bolševický puč
[editovat | editovat zdroj]Bolševici prosazovali pozemkovou reformu, hodlali sebrat půdu velkostatkářům a dát ji drobným rolníkům. Válkou vyčerpaní Rusové na to slyšeli. Dnes je již díky dokumentům bezpečně dokázáno, že vše spustili Němci. Ti totiž přemýšleli, jak Rusko z války vyšachovat. Lenin a jeho radikálně levicový program se jim zdál nejlepší. Zaplatili mu dopravu, tiskárnu a agitátory a propašovali ho do Ruska. Lenin zneužil demokracie a zorganizoval revoluci.
Nešlo ale o revoluci v pravém slova smyslu, byl to puč. Převrat provedlo pouze několik málo tisíc lidí. Rozhodně nešlo o žádnou dělnickou revoluci, protože dělníků bylo v Rusku touto dobou ještě minimum. Podle Marxovy teorie bylo možné zavést socialismus jen ve vyspělé kapitalistické zemi s početným dělnictvem. Marx Rusko dokonce považoval za nepřítele socialismu, panoval tam vlastně ještě feudalismus. Bolševici přišli s těmito hlavním požadavky: odstoupit z války, všem chléb a všem půdu.
Bolševici krátce po převzetí moci podepsali tzv. Brestlitevský mír, který byl pro Rusko velmi nevýhodný. Vzdali se Polska, Ukrajiny a Pobaltí. Bylo ale potřeba udobřit si nepřátele, aby bolševici mohli v klidu konsolidovat situaci doma. Německá armáda navíc stála těsně před Petrohradem, situace před vystoupením z války byla již kritická.
Kvůli odstoupení Ruska padla východní fronta a Němci mohli síly soustředit na západě, což velmi zkomplikovalo situaci spojenců.
Válka v oceánu - vstup USA do války
[editovat | editovat zdroj]Britům se dařilo blokovat loďstvem německé přístavy a způsobovali tak nedostatek surovin a prostředků. Proto Němci rozjeli tzv. neomezenou ponorkovou válku, během které likvidovali veškeré spojenecké lodě, včetně civilních. V roce 1915 potopili Němci parník Louisitania, na kterém zemřelo 1 200 lidí, z toho asi 150 Američanů. Po tomto incidentu byla ponorková válka přerušena a pokračovala zase od roku 1917. Největší ztráty způsobovala Britům, největším obchodním partnerům USA. Američanům došla trpělivost a vstoupili do války.
Západní fronta
[editovat | editovat zdroj]Pro spojence to byla velká vzpruha, zejména v době po pádu východní fronty, kdy Němci soustředili veškeré síly na západě. Spojenci po příchodu Američanů provedli velkou ofenzívu u Arassu, ale ta opět nepřinesla žádný průlom. Přesto spojencům alespoň stoupla morálka. V Německu navíc rostla nespokojenost, lidé měli hlad a pořád bylo nutné snášet nové argumenty pro vedení útočné války. Americký prezident Woodrow Wilson definoval teze, podle kterých se měly evropské státy řídit po válce. Prosazoval celosvětové odzbrojení, zákaz uzavírání tajných dohod a vznik společenství národů, které by mělo být arbitrem sporů. Chtěl také změnu politiky v koloniích, které měly být spravovány s ohledem na zájmy tamějších obyvatel. To mělo být výhodné i pro třetí státy, protože kolonie měly být do budoucna zbaveny povinnosti obchodovat pouze se svými mateřskými zeměmi a to mělo zlevnit zboží i pro Ameriku. Prosazoval také právo národů na sebeurčení.
1918
[editovat | editovat zdroj]Všechny státy už byly hodně vyčerpané. Válčilo se již jen na dvou frontách: Italské a Západní. Němci již měli veškeré své síly z východu na západě. Generál Ludendorf začal další ofenzívu. Zpočátku byla velmi úspěšná a zatlačili frontu až k Paříži, dokonce ji začali ostřelovat.
V této chvíli ale poprvé do války zasáhli Američané, kteří situaci zcela obrátili a frontu posunuli zpět do Německa. Ludendorf již začal prosazovat podepsání kapitulace. Říkal, že pokud by Německo vedlo válku dál, tak by mohlo být okupováno. Hroutily se i další fronty. Na podzim roku 1918 padlo Bulharsko, Osmanská říše a Rakušané v Itálii. Italskou válku ukončila společná česko-italská ofenzíva na řece Piavě. Češi totiž po stovkách přebíhali ke spojencům.
Němcům se situace hroutila pod rukama. 9. listopadu 1918 odstoupil císař. Zásadní obrat v průběhu celé války znamenal především vstup USA a absolutní vyčerpání států na straně Německa (Bulharsko, Rakousko, Turecko). V roce 1919 probíhala Versailleská konference. Ta probíhala ve stejné síni, kde byla v 70. létech 18. století vyhlášena druhá německá říše po porážce Francie.