Světové dějiny/První světová válka 1914–1916
Začátek války
[editovat | editovat zdroj]Během jednoho týdne po uplynutí ultimáta, které bylo dáno Rakouskem Srbsku na vyšetření sarajevského atentátu, si evropské státy navzájem vyhlásily válku. V první řadě šlo Rakušanům o to, aby si mohli sami vyšetřit okolnosti vraždy. Rakušanům měly být podřízeny i Srbské ozbrojené složky, což bylo pro Srby zcela nepřijatelné.
1914
[editovat | editovat zdroj]Západní fronta
[editovat | editovat zdroj]Němce hodně zaskočilo sblížení Ruska a Francie, Rusko hrozilo otevřením další fronty a Němci by pak museli bojovat na dvou stranách. Proto Němci vytvořili tzv. Schlieffenův plán, který měl této situaci předejít. Francie měla být napadena přes Benelux, protože přímá hranice mezi Francií a Německem byla dobře opevněná. Belgičané žádné opevnění neměli, neboť byli neutrální. Plán počítal s rychlým dobytím Francie (za šest týdnů), potom chtěli Němci veškeré síly poslat proti Rusku.
Tento plán však začal selhávat již při přechodu Belgie, která se dobře bránila a místo několika hodin trval postup několik dní. Další komplikací byla neúspěšná bitva na Marně, což je již skoro u Paříže. Po tomto neúspěchu vydali generálové rozkaz na zakopání a během několika dní se vytvořila zákopová linie od Severního moře až k Alpám, napříč celou Francií. Postup fronty se pak během celé války již téměř neměnil.
Východní fronta
[editovat | editovat zdroj]Největší armády tam shromáždili Prusové a Rakušané. Rusové byli úspěšní, dostali se až do Haliče a ke Krakovu, kde se armády zakopaly. Rakousko tedy válku začalo bráněním. K dalším střetům docházelo dále na severu v Pobaltí. Tam proti Rusům nastoupili Němci, kteří tam přesunuli část sil ze západní fronty. Rusové byli poraženi v bitvách u Mazurských jezer a u Tannenbergu, kde se blýskli němečtí generálové Ludendorf a Hindenburg.
1915
[editovat | editovat zdroj]Západní fronta
[editovat | editovat zdroj]Na západní frontě se v roce 1915 nic moc nezměnilo, vojáci zůstávali v zákopech. Němci poprvé použili yperit, úspěšně. Najednou se jim podařilo vyřadit až 15 000 nepřátelských vojáků. Občas se ale otočil vítr a umírali i Němci. Později nasadila chemické zbraně i druhá strana.
Východní fronta
[editovat | editovat zdroj]Rok 1915 byl na východě ve znamení velké ofenzívy. Němcům a Rakušanům se společně podařilo zatlačit Rusy o mnoho set kilometrů na východ, přibližně na spojnici Riga - Oděsa. Rusové na tom začínali být zle, morálka klesala, hrozily vnitřní nepokoje. Inteligence byla v emigraci a začínala uvažovat o radikálním řešení.
Italská fronta
[editovat | editovat zdroj]Téhož roku otevřeli další frontu Italové, kteří vystoupili ze spolku a šli k dohodě za Anglií. Ta jim totiž slíbila, že v případě pomoci jim pomůže získat Tyroly a Dalmácii. Linie se držela v Alpách, kde se bojovalo i ve velkých výškách. Význam této fronty byl podružný, Rakušanům pouze vznikla potřeba držet tam část sil.
Osmanská říše
[editovat | editovat zdroj]V roce 1915 vstoupila do války na straně Německa a Rakouska i Osmanská říše. Tu motivoval především boj proti Rusku. Turkům ale brzy nateklo do bot. Na území říše se vytvořily hned čtyři fronty, které nemohli dlouhodobě udržet: Egyptská, Mezopotamská (proti Britům), Kavkazská (proti Rusům) a ještě jedna v Makedonii.
V Turecku vzniklo nacionalistické hnutí prosazující sekularizaci, reformy a také tvrdý postup proti menšinám. Nositelem těchto idejí byla především mladoturecká strana vedená Ata Türkem (otcem Turkem) alias Kemalem Pašou. Důsledky této politiky nejvíce dopadly na Armény. Akce oficiálně pojmenovaná "přesídlení Arménů" se stala první genocidou v Evropě. Nepřežilo ji okolo milionu Arménů, zbytek byl přesunut na východ do Iráku.
Kapitulace Srbska - konec války na Balkáně
[editovat | editovat zdroj]V roce 1915 ještě vstoupili do války na straně Německa Bulhaři, kteří otevřeli frontu proti Srbům. Pro Srby to znamenalo konec, protože nemohli bojovat zároveň na dvou frontách (jednu už měli proti Rakousku).
1916
[editovat | editovat zdroj]Západní fronta
[editovat | editovat zdroj]Rok 1916 je na západě ve znamení dvou ofenzív. První byla u Verdunu, kde za necelý rok padlo 600 000 Němců a dalších 400 000 Britů a Francouzů. Následovala ofenzíva na Sommě, kde zemřelo 1 300 000 lidí. Zde bylo více obětí na straně spojenců, protože ti útok zahájili, u Verdunu začali Němci. I přes tyto obrovské ztráty se ale ze strategického hlediska vůbec nic nezměnilo.
Východní fronta
[editovat | editovat zdroj]Na východě Rusové zosnovali poslední zoufalý útok pod velením generála Bursilova. Byli docela úspěšní, frontovou linii Riga - Oděsa posunuli opět na západ. Rakušané byli oslabeni častými dezercemi, zejména českými. Tato ofenzíva byla ale posledním ruským úspěchem.