Průvodce úpravou vaší zahrady/Štěrbinová skalka

Štěrbinová skalka

Štěrbinová skalka je typem skalky kde je povrch skalky pokryt do takové míry kameny, že je omezeno zaplevelení, kameny působí jako mulč a současně mají být dekorativním prvkem. Někdy málo informovaní lidé tvrdí, že jde o zcela převratnou novinku, nový vynález, nebo že téměř nepotřebuje odplevelování, což nejsou zcela přesné informace. Pro výhodu minimálních prostor pro plevel mezi kameny jsou používány kameny štípané do desek, nebo břidlice (pro skalku obvykle nevhodný materiál). Tyto desky jsou obvykle uloženy hranou nahoru (tedy opačně než obvykle kameny ve skalce) a často položeny jedním směrem. Přirozeně vypadající kompozici je třeba vytvořit s alespoň základními znalostmi přírody, mineralogie a estetiky. Umělecké dílo fungující také jako štěrbinová skalka by nemělo v kompozici zahrady zejména působit násilně. Štěrbiny tvoří horizontální i vertikální prostor. Ve skalce lze záměrně vytvářet pouze malé mezery mezi kameny, ve kterých je přesto dostatek živin pro nenáročné skalničky, stejně jak tomu často bývá v přírodě. Velké štěrbinové skalky jsou vytvářeny i na rovině. Svislé bloky kamene se skalničkami tvoří výraznou a velmi nápadnou skalku.

Taková úprava je velmi moderní. Jako velkou štěrbinovou skalku na rovině lze ovšem pojmout i pro tento účel rozšířený okraj dlážděného chodníku do kterého lze zadláždit i vhodné kameny. Vhodně a esteticky tak lze jako štěrbinovou skalku využít část mezer mezi dlažbou na cestě, terase, dvorku, nebo odpočívadle. Tak, aby nebyla narušena bezpečnost, pohodlnost a použitelnost chodníku . Taková úprava sice není ještě moderní ale je obvykle milá a na údržbu velmi praktická.

Skalka v rovině

Tato okrasná úprava sestávající ze skalniček, zakrslých dřevin a přírodního kamene je zkouškou schopností zahradníka a zahradního architekta. Skalky v rovině lze využít jako doplňku dobře založené zahrady v místě, kde převládá rovinatý terén a umělé vytvoření skloněného terénu působí nepřirozeně. V rovině je nevhodné vytvořit v terénu velké prohlubně nebo naopak navršené hromady zeminy. Při založení skalky v rovině také často působí nevhodně ostrý přechod krásy divoké přírody na nízko sekaný a s pýchou majitelem dokonale udržovaný trávník, kdy se pozorovatel neubrání pocitu nepřirozenosti a vyumělkovanosti z kontrastu obou úprav. Takovým situacím lze zabránit porosty trvalek a dřevin, ale především umístěním skalky na okraj architektonického celku, nebo významného umělého prvku, spíše než do středu golfového trávníku kde „vynikne“.

Různé možnosti umístění kamenů ve skalce. Kameny rozmístěním tvoří strukturu povrchu a působí na pozorovatele.

Obvykle správné a vzhledné je ve skalce umístění kamenů jako na obrázku b.

Celá kompozice musí vyvolat dojem přirozenosti a navazovat na úpravu okolního terénu stejně jako jiné skalky. Důležitá je odborná příprava a dozor architekta při ukládání kamenů do modelovaného prostoru a vlastním osázení, protože přidávání kamenů k sobě má svoji estetickou logiku danou materiálem. Terén skalky může navázán na ohyb, okraj anebo rozdvojení cesty, popř. může být okrasným doplňkem dlážděného odpočívadla. V rovinaté skalce se vhodně uplatní větší skupiny jednoho druhu rostlin. U zpevněných ploch a stavebních doplňků se v okolí se osvědčuje použít typově i geologicky stejný druh kamene který je použit v celku zahradní architektury, nikdy by ale neměl být zřetelný silný kontrast.

Uložení kamene na skalce: a. Správné; b. Chybné.

a. Umístění stabilizující opěrné zdi pod povrchem skalky; b. Doporučený způsob zpevnění skalky ve svahu kameny.

Bylinková spirála

je spirálový nebo kruhový záhon s kameny, více nebo méně vyvýšený v některé části. Bývá často budován s nejvíce vyvýšeným středem (počátkem vinutí) spirály a malou nádržkou s vodními rostlinami před nejnižší částí. Nádržka s vodními rostlinami bývá také tvůrci někdy nazývána biotop. Tato kompozice nemá žádný symbolický význam, nicméně umožňuje ukázat použité druhy rostlin pro výukové účely lépe než běžný záhon. Vzhledově je to ošklivý a nepřirozený nesmysl, tím spíše že bývá budována na rovině vytvarováním hromady zeminy do podoby jakési babylonské věže přičemž okraje hrdě se vypínajícího spirálovitého záhonu zpevňují velké kameny. Čím vyšší je spirála a čím menší má základnu, tím vyšší je pravděpodobnost že se v krátké době takový ambiciózní krtinec rozvalí.

Je třeba uvážit především výšku rostlin, které jsou zamýšleny vysadit. Při výsadbě vysokých rostlin v nižší části zakrývají totiž nižší rostliny ve vyšší části. Při výsadbě vysokých rostlin ve vyšší části zvyšují zdánlivě velikost spirálovitého krtince, pro svůj bujnější růst spíše naruší stavbu než nízké byliny. Mohou také převisat a celek bude velmi nevzhledný. Jako rostliny jsou používány zejména vonné byliny nebo keře, používané jako léčivky, zejména jsou pro tyto účely vhodné rostliny z čeledi hluchavkovité. Po zkušenostech lze doporučit nízké odolné suchomilné rostliny a keře, takové které nejsou expanzivní a vysazovat je v malých skupinách. V případech kdy se rozhodnete pro spirálu s vodní nadrží nelze malou vodní nádržku doporučit, z technických důvodů je vhodná až nejméně dva metry široká a hluboká nádrž, nikoliv pouhá hnijící kaluž plná řas.

Jezírka a vodní prvky

Vodní hladina a pohyb vody jsou rozhodně nejvýraznější z prvků které v zahradě či parku lze najít. Z pohledu kompozice je důležitá blízkost dalších prvků v okolí nádrže, protože se na hladině mohou zrcadlit a jejich vliv se tím násobí. Dalším důvodem důležitosti okolí nádrže je světlost vodní hladiny. Tam, kde se z pohledu pozorovatele odráží nebe v hladině, což je u rozlehlých nádrží vždy, působí nádrž jako nejsvětlejší prvek kompozice. Tuto skutečnost mimo okolí může ovlivnit postavení pozorovatele, úhel pohledu, odrazu světelných paprsků. Tam, kde je malá nádrž obklopena stromy, je opticky menší, téměř zaniká, nebo je obvykle velmi tmavá.

Výsadby jezírka vodními rostlinami provádíme obvykle podél okrajů podle hloubky v které obvykle rostou. Například lekníny mají být vysázeny do hloubky 30-40 cm, rákosí na okraji. Většina používaných rostlin vyžaduje dostatek světla. V okolí jezírka jsou vhodné vlhkomilné rostliny (například kosatce), nebo rostliny s velkými a křehkými listy. Velikost a způsob růstu rostlin které jsou v okolí použity musí odpovídat velikosti vodní plochy. Je třeba však i dále zvolit specifickou výsadbu pro různě využívané typy vodních nádrží v různých výsadbách. Zajímavou možností je jezírko upravit jako napodobeninu vodního toku, pokud je to adekvátní k okolí a smysluplné. Umělé nádrže mohou být velikostně různé a různého tvaru, připomínající různé pravidelné nebo nepravidelné tvary nebo stylizované prvky.

Voda do zahrady přináší život. Nejen proudící voda a pohybující se hladina jezírka jsou příjemným pohybem který mimoděk vnímáme. Mělké napajedla a vodní nádrže lákají hmyz, motýly, ptáky a někdy i malé savce, jako jsou děti. Je třeba si promyslet bezpečnostní prvky které zabrání utonutí živočichů, aby bylo možné beze strachu o bezpečí hmyzu, ptáků a koček, pozorovat jejich cachtání. V podmínkách ČR jde na zahradách ovšem většinou beztak o vodní nádrže velikostně spíše symbolické. ČR je malá chudá země, i atentátníci používají jen makety zbraní. Místní obyvatelé si nemohou dovolit o mnoho více než skládací plivátko, protože je zde voda velmi drahá, jak už je tomu bývá ve všech subsaharských zemích. Je proto otázkou času, kdy našince napadne místo drahé vody do plastelínového jezírka nalít krabicové španělské víno, které je levné.

Barevný kontrast nádrže a okolí působí v kompozici. Je li v kompozici nějaká disharmonie, je zdvojnásobena odrazem.
Ve stínu a s tmavým okolím působí nádrže často jako velmi tmavé (malé) plochy.
Stratiotes aloides — řezan, má nečekaně výrazné velké květy, zde ozdobené kapkami po dešti.
Park Průhonice u Prahy
Výsadba v parku ve Vídni, připomínající vlhký les.

Nejvhodnější je umístění nádrže v blízkosti odpočívadel nebo v těsné blízkosti cest. Vhodně může působit i vodotrysk, není li ve velkém kontrastu s vyzněním celu, nesmyslně umístěn, nebo jeho chrlič nevhodně či nedbale zpracován. Může být také atraktivní řešit cestu přes nádrž, nebo jednu z cest kolem nádrže formou mostu, šlapáků umístěných těsně nad hladinou nebo těsně pod hladinou, či mělčiny, brodu přes vodu v úrovni vodní hladiny. Malé nádrže by neměly být v blízkosti velkých dřevin, zanášejí se listy, větvemi či jehličím a voda v nádrži zahnívá. Umístění zeleně v nádrží obvykle omezí zahnívání vody v osluněném a vyhřátém okrasném jezírku v letních měsících. Umístění kachen a želv v téže nádrží zajistí sice příjemné oživení, ale také sinice a zahnívání už při prvním oteplení. Připomínám, že nádrž plná sinic, zelená zahnívající břečka, není obvykle žádoucí a obdivovanou ozdobou zahrady. Ale kdo ví.

Rozdíl mezi suchým povrchem a povrchem pokrytým stékající vodou je zřejmý.
Proudící voda vytváří zvuk. (Park Průhonice u Prahy )
Zámek Dobříš

Další častou chybou, kterou lze častěji pozorovat u kompozic jsou nevhodné viditelné detaily. V knize Zahrada a její uspořádání od J. Marečka je popisován pozorovatel potěšený z nádhery vodní nádržky a zklamaný ze zjištění že jde o do země zapuštěnou starou vanu, protože uviděl zblízka její dno. Zjištění narušovalo celkové vyznění kompozice a nenaplnilo očekávání. Takovéto viditelné detaily mohou ovšem být někdy součástí záměru autora ale pojetí kompozice tomu musí odpovídat.

Příklady rostlin vhodných pro vodní nádrže:

Acorus calamus — puškvorec
Alisma plantago — žabník
Butomus umbellatus — ošmel
Calla palustris — ďáblík
Caltha palustris — blatouch
Hippuris vulgaris — prustka
Menyanthes trifoliata – vachta trojlistá
Iris pseudacorus —- kosatec
Juncus effusus, Juncus glaucus — sítina
Nuphar luteum, N. pumilum, N. advena— stulík
Sagittaria sagittifolia — šípatka
Scirpus lacustris — skřípina
Stratiotes aloides — řezan
Typha — orobinec
Utricularia vulgaris — bublinatka

Tříštící se kapky jsou v zahradě ozdobou už od dávnověku.(Květná zahrada, Kroměříž )
Zámek Dobříš
Zámek Dobříš
Květná zahrada v Kroměříži.
Květná zahrada v Kroměříži.

Kaskády

Kaskády jsou v posledních sto letech dosti opomíjeným prvkem zahrad ačkoliv ve vhodném prostředí anglického parku vypadají velice malebně a umělé kaskády se sousošími byly vždy nejobdivovanějším doplňkem francouzských a italských zahrad. Voda v kaskádě má být vedena ve spádu tak, aby vytvořila dojem široké a dravé řeky, kypící a šumící, tříštící se na balvanech a padající ve vodopádu. Vzhledně působí i rozdělení proudu na několik samostaných prudkých bystřin těsně před kaskádou, které se pak společně vytvoří širší tříštící se hmotu. Jak cituje H. Repton jednoho z dobových básníků – Nic není tak úžasné a velkolepé, jak může vypadat. Nic není tak úžasné a velkolepé, jak se může zdát a jak to můžete pomocí dobrého plánu ukázat. Krásný vzhled padající proudící a tříštící se vody je způsoben skrytými schody, kapsami, koryty a převýšeními, které je třeba plánovitě navrhnout.

Pro lepší efekty spršek a tříštící se masy H.Repton doporučoval část vody odděleně uloženým potrubím svést do nižší části kanálu z výše položeného místa i několik desítek metrů vzdáleného. Tam se nacházejí zúžená skrytá ukončení potrubí těsně pod hladinou, tam kde přirozeně voda dopadá nebo se tříští, vytvoří silnější efekty vodní tříště a bouřlivé hladiny kaskády pomocí vody tlačené hydrostatickým tlakem. Hlučná kaskáda ověnčená duhou v mlžné tříšti je vždy příjemnější než tichý, byť prudký a silný proud vody. Pro přirozené kaskády doporučuje přirozeně vypadající přiměřeně velké balvany porostlé mechem nebo rostlinami. Popisuje vzhledné kaskády v břidlicovitém podloží a varuje před použitím nevhodného podloží pro kaskádu a koryto, které by mohlo být proudící vodou erodováno.

Drobné kaskády v italské renesanční zahradě tvořené vodou stékající podél svažujícího chodníku z jedné otevřené keramické nádoby se zurčením do další a tak dále, po celé délce chodníku vytváří tiché příjemné šumění zvláště příjemné v horkých letních dnech. Tato umělá kaskáda je k vidění v zahradách Boboli. V některých ukázkách moderní zahradní architektury jsou vidět napodobeniny vodních toků ovšem jen málokdy jsou při vytvoření převýšení jejich součástí kaskády.

Rozárium

Rozárium nebo rosárium je zahrada kde jsou pěstovány především růže. Protože jde o očividně umělou výsadbu je obvykle vhodné pokud je pravidelně členěno a vhodně geometricky rozvrženo. Ideální je, pokud celistvé plochy růží doplňují plochy s nižším porostem, třeba trávník, nebo pokryvné keře. Maličké rozárium je klenot uprostřed parku nebo mezi budovami, rozárium na velké ploše je zbytečným nesmyslem, kde se královna květin svou nádheru opakuje k únavnosti a zevšednění. Jakákoliv jiná květina zde pak poutá více pozornosti.

Vodní kaskáda v parku Belvedere ve Vídni. Bývá v provozu až do odpoledních hodin.
Broderie v parteru parku Belvedere, Vídeň.

Parter

Parter je ozdobná, pravidelně členěná část zahrady na rovné ploše nebo zvolna pravidelně klesající rovině. Je typická pro renesanční a barokní zahrady. Bývá v blízkém okolí hlavní stavby, paláce a je vždy pečlivě udržovaná. Části parteru rozdělují živé ploty, často ze stálezelených dřevin. Obvykle tvoří obrubu zimostráz. Uvnitř pravidelných částí mohou být záhony květin. Doplňky parteru jsou dřeviny, často subtropické v nádobách. Součástí parteru může být broderie, oranžerie, giardineto, pravidelně řezaná alej, giardino secreto, altán, labyrint, ale i vodní prvky které se nacházejí zpravidla uprostřed parteru.

Broderie

Broderie je ornamentální výplň poměrně velké plochy. Je okrasou renesanční nebo barokní zahrady od 17. století. Její krása je zřejmá z pohledu z výšky nebo dálky. Bývá součásti zahradního parteru, je vysazovaná po obvodu zimostrázem který je udržovám jako velmi nízký porost. Barevná pole jsou vysypávaná barevným materiálem (písek, saze, štěrk apod.), nejsou vysazována kvetoucími rostlinami. Geometrické a symetrické ornamenty broderie mohou být jednoduché, ale na rozsáhlých plochách je možné vytvořit i složité tvary. Broderie jsou zblízka velice odporné a technicky jsou nevyužitelné jinak než k procházkám po vyznačené cestě kolem, sem a tam. Jsou velkolepou ukázkou mrhání časem a prostorem.

Giardinetto

Giardinetto znamená v italštině zahrádka. Je malou, oddělenou a obvykle kvetoucí úpravou v blízkém okolí hlavní budovy. Giardinetto mohlo být i součástí nepravidelných a anglických parků v 18. a 19. století a mohlo být i nepravidelně řešené. Giardinetto může být i předzahrádkou před vchodem, nebo tak býval nazýván i oddíl v barokní zahradě.

Městský park ve Vídni vysazený jako rozárium.
Alej v parku Belvedere ve Vídni.
Park u zámku Heidelberg v roce 1620. Na obrázku lze vidět rozsáhlé terasy se schodišti, pravidelně členěný parter i labyrint.

Terasy

Terasy jsou pevné ohraničené plochy, výrazně vyvýšené oproti jiným. Slouží k zvýraznění některých částí pozemku. Převýšení je zpevněno zdí i několik metrů vysokou. Terasy jsou stavební úpravou typickou pro barokní a renesanční zahrady. Malé terasy u menších úprav mohou být zpevněny i pomocí suchých zídek s vegetací.

Bosket

Bosket byl původně malý lesík nebo hájek. Tvoří jej několik dřevin vysázených v pravidelných rozestupech podobně jako je tomu u aleje. Dřeviny jsou vysázeny v širokém pásu nebo skupině. Bosket je pravidelně udržovaný řezem, aby koruny stromů byly souměrné a malé. Koruny stromů jsou ve stejné výšce, nejméně tří metrů. Kmeny jsou rovné a nejsou široké, jde o mladé stromy. Půda pod stromy v této velmi nepřirozené úpravě je pokryta štěrkem, antukou, pískem nebo i dlažbou. Vzhledem k tomu, že jde o stylizovanou okrasnou výsadbu, lze použít i jiné barevné materiály.

Giardino secretto

Giardino secretto je nevelký uzavřený prostor, kterou ohraničují zdi nebo živé ploty. Je místem, kde lze najít dostatek soukromí. Je následníkem uzavřených středověkých zahrad. Může být součástí renesanční a barokní zahrady na kterémkoliv místě které je k tomu vhodné, nejlépe však nedaleko domu.

Suché zahrady - karesansui

Mohou být úpravou na malých obezděných prostorech, nebo jsou obezděnou součástí větší zahrady rozčleněné na menší celky. Tyto kompozice jsou nepravidelné a pečlivě udržované. Její části jsou symbolické a mají náboženský charakter. Její součástí jsou kameny v upraveném, uhrabaném písku nebo štěrku. Většinou jej tvoří jen několik pravidelně řezem udržovaných dřevin a rostlin. Suché zahrady byly pod vlivem zen buddhismu tvořeny v 15. století v Asii. Jejich zřejmě největší nevýhodou je malá proměnlivost.

Kamenná zahrada Daitokuji-Zuihoin-Zuihotei.

Pergoly

Nyní obvykle dřevěné, ale původně zděné stavby sloužící jako opory pro popínavé rostliny, zejména vinnou révu. Tyto stinné ale vzdušné stavby mohou být používány jako altány, ale i jako průchody, jako okraj zahrady a zahradní zdi, či jako součást treláží. Bývaly součástí římských zahrad, ale jsou považovány za moderní. Konstrukce která tvoří pergolu může být různě mohutná nebo gracilní a dotvářet tak vyznění zahrady. Různé pergoly se hodí pro různé zahrady. Protože bílé pergoly bývají značně nápadné, doporučuji ve většině případů méně výrazné barvy. Půda pod pergolou může být zatravněna nebo ji například může tvořit dlažba a celá pergola může být mírně vyvýšena a být tak pociťována spíše jako součást domu než zahrady.

Pergola ve školní zahradě gymnázia Brno Řečkovice sloužící jako venkovní učebna.
Pergola v Mariánských Lázních opticky uzavírá prostranství nad vodní nádrží.
Pergola ve školní zahradě gymnázia Řečkovice jako opora pro pnoucí dřeviny, stínící a dekorativní prvek.
Typická italská pergola. Obrázek z knihy.
Pergola ve Villa Montalto v Itálii.
Pergola jako veranda.
Veranda z betonu a dřeva.
Krytá cesta.
Průchod řešený jako pergola s treláží.
Rustikální pergola.

Pokračování v kapitole Altán

Zpět na obsah Průvodce úpravou vaší zahrady