Dějiny Korolup/Slabikáře
ABC, slabikář a první čítanky
[editovat | editovat zdroj]
Pro výuku čtení a latiny se používaly ve středověku abecedáře (Abecedarium). První slabikáře obsahovaly jednoduché texty, základy náboženství a básně. Prostějovský tiskař Jan Günter vydal v roce 1547 dílo s titulem Slabikář český a jiných náboženství počátkové, kterýmžto věcem dítky křesťanské hned z mladosti učeny býti mají, na kterém spolupracoval i biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav. Slabikář obsahoval svaté obrázky, českou abecedu, Husovu abecedu, modlitby, písně a desatero. Jan Blahoslav je také autorem názvu slabikář. Žáci se tehdy učili písmena formou slabik. Autoři metodické příručky pro nácvik čtení, psaní, počítání a gramatiky Insagogicon (Beneš Optát s Petrem Gzelem) a příručky Slabikář český a jiných náboženství počátkové se při jejich tvorbě inspirovali v Německu.
Vzhledem k tomu, že na bítovské faře před bitvou na Bílé hoře sídlili čeští bratři a protestanté a škola byla nadále česká (později utrakvistická), dá se předpokládat, že se na farní škole vyučovalo podle Komenského Orbis pictus (1658). Jan Amos Komenský od slabikování upustil a děti četly písmena podle výslovnosti. Didaktický spis Schola ludus (Škola hrou) obsahoval písmena s obrázky zvířat, jejichž hlasy se podobaly zvuku písmene. Během rekatolizace obsahovaly jezuitské slabikáře jako třeba „Slabikář latinský a český” (1716), „Slabikář sv. Jana Nepomuckého” (1762), „Český slabikář sv. Anny, matky Panny Marie” (1773) modlitby, desatero, evangelia, požehnání, děkování, přísloví i písně. K nácviku čtení se používaly lístkové abecedy a lístkové slabikáře. Jednalo se o dřevěné tabulky s držadlem, na které se připevňovaly listy slabikáře. Lidově se jim také říkalo kohoutkové, jelikož na nich byl vyobrazen kohout jako symbol síly.
S novým tereziánským školským zákonem vyšel v roce 1774 také nový slabikář Johanna Ignaze Felbigera ABC- Namenbüchlein zum Gebrauche der Schulen in den kaiserlich-königlichen Staaten (Slabikář pro školní potřebu císařsko-královských států). Felbigerův slabikář císařovna Marie Theresie jako jediný pro výuku čtení v rakousko-uherských školách povolila a vycházel ve velkých nákladech až do roku 1851. V roce 1775 byl vydán v českém jazyce. Slabikář neobsahoval z pedagogických a metodických důvodů žádné ilustrace. I když jisté hledisko zde hrála i finanční otázka. V roce 1817 vyšel slabikář pro venkovské školy Nahmenbüchlein zum Gebrauch der Landschulen in den kaiserl. königl. Staaten (Slabikář pro potřebu venkovských škol císařsko-královských států)[1].
Pro privátní výuku svého nejstaršího syna (císař Josef II.) upřednostňovala císařovna bohatě ilustrovaný slabikář Das Josephinische Erzherzogliche A.B.C. oder Namenbüchlein (Josefínský markraběcí slabikář) autora Johanna Balthasara z Antespergu. Přibližně kolem roku 1810 se s rozvojem tiskařského průmyslu začínají v monarchii objevovat ilustrované slabikáře pro privátní výuku: „Bilder ABC Buch für gute Kinder” (Wien: Löschenkohl 1805), „Neues Bilder ABC oder deutsches Lesebuch für die Jugend” (Wien und Prag bey Franz Haas 1809), „ABC und Lesebuch nach einer einfacheren und schneller zum Zweck führenden Methode” (Wien: H. F. Müller 1819), „Kleines Bilder-Buch für gute Kinder, welche gern in kurzer Zeit buchstabieren und lesen lernen wollen” (Wien: H. F. Müller. Ca. 1821), „Neues ABC-Buch mit 24 sinnvollen und lehrreichen Bildern für gute Kinder” (Wien: Heinrich Friedrich Müller. 1820), „Wiener Bilder-ABC-Buch für brave und fleißige Kinder” (Wien: R. von Waldheim’s xylographische Anstalt. o.J, 1850).[2]
Johann Balthasar von Antesperg vydal v roce 1747 německou gramatiku Die kayserliche Grammatik, oder Kunst, die deutsche Sprache recht zu reden, und ohne Fehler zu schreiben (Císařská gramatika nebo také jak správně německy hovořit a psát bez chyb) a o rok později Johann Christoph Gottsched Grundlegung einer deutschen Sprachkunst (Základy německého jazykového umění). Johann Siegmund Popowitsch vycházel ve své gramatice pro rakouské školství roku 1754 tak jako Antesperg z hornoněmecké němčiny tzv. jezuitské (Die nothwendigsten Anfangsgründe der Teutschen Sprachkunst). Císařovna Marie Terezie se nakonec rozhodla v roce 1774 pro Gottschedovu gramatiku. Josef II. ji pak normativně zavedl i pro úředníky. Tato byla také na německých školách vyučována.[3]
Český Slabikář pro školy obecné autorů Adolfa Frumara a Jana Jursy z roku 1897 ilustroval Mikoláš Aleš. V roce 1913 vyšla poprvé „Poupata – čítanka malých” od Josefa Kožíška s ilustracemi Aloise Mudruňky (páté vydání ilustrovala Marie Fischerová-Kvěchová). Na české menšinové škole se žáci učili číst už pravděpodobně z prvorepublikového slabikáře, který vydal Kožíšek s přítelem Josefem Tůmou v roce 1919. Jednalo se o první dva díly čítanky „Ráno” pro II. a III. třídu škol obecných a ve vydání čítanek „Rána” pokračoval později až do osmé třídy škol obecných. V roce 1931 se objevil Kubálkův slabikář pro městské školy, v roce 1924 pro venkovské školy Kožíškova „Studánka” a v roce 1933 vydalo Státní nakladatelství první čítanku pro československé školy obecné „Sluníčko” od autorů Bohumila Tožičky, Jana Nováka a Josefa Korejse.