Dějiny Korolup/Samozásobitelé

Z Wikiknih

Samostatnou kategorii v říšskoněmeckém přídělovém systému tvořili samozásobitelé (Selbstversorger), rozdělení na základě nařízení ministra pro výživu a zemědělství z 21. září 1939 a 14. listopadu 1939 (Selbstversorgerrationen) do třech skupin. Do skupiny A zemědělských samozásobitelů spadali a) držitelé zemědělských podniků, dále o osoby dostávající plat nebo jeho část v naturáliích, b) zemědělští zaměstnanci (správci, šafáři apod.), c) stálí dělníci (čeleď, deputátníci, salašníci) a řemeslníci v pevném mzdovém poměru, d) sezónní dělníci po dobu jejich zaměstnání v zemědělských podnicích, e) osoby trvale zaměstnané při lesním nebo rybničním hospodářství. Mezi zemědělské samozásobitele byli zařazeni i výměnkáři (pokud dostávali výměnek v naturáliích), propachtovatelé zemědělských podniků nebo pozemků (pokud dostávali pachtovné v naturáliích) a v neposlední řadě členové domácnosti držitele zemědělských podniků, pokud se v jeho domácnosti stravovali.

Do skupiny B spadaly osoby vyrábějící potraviny pro své zásobení, které ale nepatřily ke skupině A (osoby, které chovaly dobytek za účelem samozásobení masem a masnými výrobky a vykrmovaly jatečný dobytek k prodeji, osoby provozující lov lesní zvěře za účelem vlastní spotřeby, osoby chovající krávy, kozy a ovce za účelem samozásobení mlékem a mléčnými výrobky, též přechodně obchodující s dobytkem, osoby chovající dobytek (skot, včetně telat, ovcí a prasat) za účelem samozásobení tuky nebo za účelem obchodu s jatečním masem, osoby chovající drůbež za účelem samozásobení vejci nebo za účelem obchodu, jakož i příslušníci domácnosti těchto osob, včetně pomocných pracovních sil a na plný úvazek zaměstnané osoby v těchto závodech a jejich členové domácnosti.

Do skupiny C byly zařazeny nemocnice a další zařízení, které věnovaly pěstování nebo chovu výhradně za účelem samozásobování svých členů. Nevztahovala se na ně výše samozásobitelských dávek. Měly nárok pouze na dávky ve výši běžných spotřebních přídělů, pokud tato zařízení Úřad pro výživu za samozásobitele potvrdil. Ještě v roce 1939 se zúžil okruh propachtovatelů, jež směli přijmout platbu v naturáliích jen do výše běžné spotřební dávky. Samozásobitele dále precizovalo nařízení ministra výživy a zemědělství z 8. května 1942. Nově sem byly zařazeny nemocnice, kláštery a jiné ústavy, které se k zásobování svých členů věnovaly pěstování nebo chovu, na ně se však nevztahovala „výše“ samozásobitelských dávek jako u ostatních samozásobitelů, nýbrž pouze dávky ve výši běžných spotřebních přídělů. Dále byl počet samozásobitelů zúžen v souvislosti s vytlačováním plateb za pachtovné v naturáliích.

Nárok na přídělové lístky[editovat | editovat zdroj]

Každý samozásobitel skupiny A měl nárok na lístky na poživatiny (zpočátku nazývané potraviny), lístky na cukr a lístky na marmeládu. Pokud bylo zřejmé, že nemohl u všech členů domácnosti částečně nebo zcela pokrýt spotřebu poživatin, obdrželi tito odpovídající přídělové lístky. Každý samozásobitel skupiny B a C obdržel lístky na chleba, maso, mléko, tuky, cukr a džem v tom případě, pokud bylo zřejmé, že si nemůže plně zajistit určený příděl z chovaných zvířat nebo pěstovaných plodin (Teilselbstversorger).[1]

Samozásobitelé si směli z vypěstovaného nebo naturálního obilí (žita, pšenice a kukuřice) ponechat pro vlastní spotřebu 3 640 g pro 1 osobu / týden, skupina A a B z chovaného dobytka a domácího zvířectva 750 g pro 1 osobu / týden, pro část příslušníků domácnosti si v případě potřeby zažádat o přídělové lístky na maso pro normální spotřebitele, děti a malé děti. Maso z domácích porážek se podle členů domácnosti rozpočítávalo ve výši přiznaných dávek, takže samozásobitelem se mohl stát člověk i po dobu jednoho přídělového období. Dávka u sádla získaného z domácích porážek vepřů činila 340 g pro 1 osobu / týden, přičemž zase platily dávky pro normální spotřebitele, děti a malé děti. Jako samozásobitelé tuky z vlastních porážek neměli nárok nejen na margarín, umělé tuky a rostlinné oleje, ale na lístky pro tuky vůbec.

U plnotučného mléka bylo samozásobitelům doporučeno omezit spotřebu na nejnižší možnou míru. O dávky plnotučného mléka pro budoucí matky, kojící matky a děti si pak žádali na základě lékařského potvrzení. Samozásobitelé skupiny A pěstujících cukrovou řepu měli nárok na 17,5 kg na osobu a rok. Lístky na cukr a marmeládu odevzdávali Úřadu pro výživu nebo starostovi a na základě toho jim byl vydán objednávkový průkaz (Bezugsschein), na nějž pak kupovali cukr u příslušného cukrovaru. Neměli nárok na umělý med a cukr k zavařování (Einsiedezucker). Lístky pro poživatiny obdržely všechny tři skupiny samozásobitelů.

U výrobců mléka, kteří odváděli mléko nebo smetanu do mlékárny, se dávka másla vypočítávala z množství másla, které v uplynulém roce v tom daném období získávali od mlékárny zpět, z této měli nárok na 70%, přičemž se přihlíželo ke změnám v počtu členů domácnosti. Obdobně měli nárok na 70% vyrobeného másla i zemědělci, kteří si jej vyráběli sami. Samozásobitelé skupiny A mohli i bez lístků z mlékárny obdržet 62,5 g sýra nebo 125 g tvarohu na osobu/ týden.

Domácí porážky[editovat | editovat zdroj]

Zákaz nákupu jatečného dobytka a masa přímo u sedláků, svázání domácích porážek povolovacím řízením a kontingentací vepřového masa se staly prvními nástroji proti bujícímu černému trhu. Domácí porážky vepřů měly od září 1939 sloužit pouze vlastní spotřebě samozásobitelů a ohlašovaly se minimálně 24 hodin před porážkou na obci. O necelé dva měsíce později postavil svaz pro úpravu obchodu jatečným dobytkem „Hauptvereinigung der Deutschen Viehwirtschaft” domácí porážky (Hausschlachtungen) pod přímý dohled obecních úřadů. Žádosti o povolení se odevzdávaly starostovi obce, ten je zasílal Úřadu pro výživu (Ernährungsamt). V případě povolení porážky (do 8 dnů) byl samozásobitel povinen na obci nahlásit den porážky a váhu poraženého kusu. Starosta zodpovídal za stanovení váhy poráženého kusu, na základě platných norem stanovoval množství tuku podléhajícího povinné dodávce a rozpočítával zbývající množství tuku na samozásobitelskou dávku.[2]

Od začátku roku 1940 došlo k zpřísnění u stanovení váhy poráženého kusu, kterou nyní prováděl veterinář (Fleischbeschautierarzt) nebo kontrolor masa určeného k prodeji (Fleischbeschauer).[3] Vážení prováděl na vlastní váze samozásobitel, kontrolor zapisoval údaj na váze do povolení (Genehmigungsbescheid) a starosta společně se selským vůdcem (Ortsbauernführer) provedli na místě odhad váhy (hovězího dobytka, telete, vepře, ovce), o čemž sepsali čestné prohlášení. Nařízení o domácích porážkách se nevztahovalo na hostince s řeznictvím, na řeznictví a hospody, které výkrm a porážku provozovaly v rámci živnosti. Výjimka se mohla povolit (Ernährungsamt, Abteilung A) v případě, že se provozovatel nahlásil u výdejce lístků (na obci) a porážka mu sloužila jen k vlastní spotřebě v domácnosti. U malých samozásobitelských zemědělských závodů s jedním nebo dvěma členy domácnosti mohl Úřad pro výživu poskytnout též z důvodu rychlého upotřebení (aby se maso nekazilo) povolení k vlastnímu prodeji řeznictvím nebo jiným samozásobitelským závodům. Takový prodej musel být dokumentován (množství, jméno kupce a jeho adresa).[4] Zákaz se vztahoval také na vyplácení řezníka (Schlachtlohn) naturáliemi (výslužkou).[5]

Nařízení z října 1940 (RdErl. vom 18. Oktober 1940) ještě více specifikovalo proces vážení u domácích porážek samozásobitelů skupiny A a B, u porážky vepřů stanovilo (Anrechnungsgewicht)...

Odkazy a reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft Hollabrunn, Fr, 20. Oktober 1939
  2. Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft Hollabrunn, Fr, 24. November 1939, s. 4
  3. Erlaß des Reichsministers des Innern über Mitwirkung der Fleischbeschauer bei der Kontingentierung der Schlachtungen vom 9. Januar 1940)
  4. Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft Hollabrunn, Fr, 19. April 1940, s. 7
  5. § 30 der Verordnung über die öffentliche Bewirtschaftung von landwirtschaftlichen Erzeugnissen vom 27. August 1939 RGBl. I, S. 1521