Přeskočit na obsah

Dějiny Korolup/Pozemková reforma

Přidat odkazy
Z Wikiknih

Revoluční národní shromáždění schválilo 16. dubna 1919 zákon o pozemkové reformě, který rozhodl o záboru pozemkového majetku nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha celkové půdy. Pozemkovou reformou byl pověřen k tomu založený Státní pozemkový úřad. Podle přídělového zákona měli právo na půdu mimo sdružení, ústavů, svazů, zařízení a dalších právnických osob také malí zemědělci, domkáři, živnostníci, zemědělští a lesní zaměstnanci i bezzemci. Důležitou skupinu pro zestátněnou půdu tvořili legionáři, příslušníci československých ozbrojených sil a pozůstalí po padlých ve válce. K tomu byla 19. října 1919 založena organizace Domovina sdružující bezzemky a drobné pachtýře.[1] Na collaltovském velkostatku Uherčice a Písečném se Slavětíněm, kde probíhalo přerozdělování majetku a půdy z původního fideikomisního majetku nejdéle, nabralo přičiněním agrárnického poslance Františka Staňka a předáků Národní jednoty pro jihozápadní Moravu podobu národnostního klání.

Teprve dnes vidíme ohromný význam tohoto opatření pro obranu státu a jest jen škoda, že nemohlo být provedeno ve větším měřítku, tak, jak si to František Staněk přál. My Domovináři vzpomínáme s vděčností jeho zásahů do pozemkové reformy, kterými plnil přislib, daný před válkou, že »nadejde doba, kdy nebude český zemědělec poslouchat cizí panstvo«.[2]

Mladší linie rodu Collalto et San Salvatore

[editovat | editovat zdroj]

Eduardův (1747–1833) starší syn Anton Octavian II. kníže Collalto po sobě zanechal dvě dcery a dva syny. Z nich mladší syn Alfons získal v roce 1844 italské rodové statky se zámkem v San Salvatore a v Dolním Rakousku vyženil panství Staats, starší syn Eduard Octavian, narozený roku 1810 ve Vídni, zdědil po otci moravský fideikomis a s ním i knížecí titul.

Staatz (kolem roku 1814), okres Mistelbach, v roce 1807 přestavěn rodem Colloredo-Mannsfeld, sňatkem Alfonse s Idou Colloredo-Mannsfeld připadlo panství rodu Collalto et San Salvatore[3]
Zámek Lich (kolem roku 1910), Hesensko, rodové sídlo knížat Solms-Hohensolms-Lich
Pohled na městečko Roßla (1841), Harz, místo zásnub Manfreda Collato et San Salvatore a Thekly Ysenburg-Büdingen
Pohled na zámek Büdingen (2009), rodové sídlo rodu Ysenburg-Büdingen a místo svatby Manfreda Collato et San Salvatore a Thekly Ysenburg-Büdingen
  • Anton Oktavian II. kníže (1783-1854) ∞ Karolina Maria Anna Theresia Apponyi (1789-1872)
1. Eduard kníže von Collalto, hrabě von Collalto et San Salvatore (1810-1862) ∞ Karoline Apponyi, hraběnka von Nagy-Apponyi (1814-1886)
2. Cecilie Piatti, rozená hraběnka von Collalto et San Salvatore (1812-1890) ∞ Friedrich August Piatti (1803-1872)
3. Alfonso Giuseppe hrabě von Collalto und San Salvatore (9. červenec 1814 - 28. červen 1890) ∞ Ida hraběnka von Colloredo-Mansfeld (* 13. únor 1816, Staatz - † 3. červen 1857, Staatz)
1. Margarete Juliane Piatti, rozená hraběnka von Collalto et San Salvatore (1841-1918) ∞ Ferdinand Alfons Klemens Piatti (1833-1908)
2. Ottaviano Antonio von Collato und San Salvatore, conte (1842-1912) ∞ Anna Franziska Cecilie Caroline Ida princezna zu Solms-Hohensolms-Lich (2. červen 1844, Brtnice - 7. květen 1904, Graz)
1. Rambald Alfons Ferdinand Ludwiog Hermann hrabě von Collato et San Salvatore (1858 Lich - 1913 Wien) ∞ Gabriela Maria Anna Theresia Erwina hraběnka von Abensperg und Traun (1873 Petronell Carnuntum - 1964 Wien)
2. Maria Therese Ida Caroline Cecile Juliane hraběnka von Collato et San Salvatore (1866-1940)
3. Manfredo Eduard kníže von Collalto und San Salvatore (18. leden 1870, Wien - 22. červenec 1940, Uherčice) ∞ Thekla princezna zu Ysenburg und Büdingen (16. říjen 1878, Büdingen - 22. únor 1950, Mistelbach)
1. Giselda von Mensdorff-Pouilly, rozená hraběnka von Collato et San Salvatore (21. září 1902, Teschendorf, Mecklenburg - 27. listopad 1983, Horn) ∞ Eduard von Mensdorff-Pouilly (25. březen 1900, Boskovice - 11. duben 1966, Greillenstein)
2. Anna Gabrielle Piatti, rozená hraběnka von Collalto et San Salvatore (7. květen 1904, Teschendorf, Mecklenburg - 24. únor 1994, Wien) ∞ Ferdinand Carl Maria Ignatius Antonius Marchese Piatti (4. červenec 1899, Loosdorf, Melk - 18. březen 1980, Wien)
3. Polyxena von und zu Liechtenstein, rozená hraběnka von Collalto und San Salvatore (16. říjen 1905, Teschendorf, Mecklenburg - 1984) ∞ princ Alfred Joseph Karl Maria Liechtenstein (6. červen 1900, Bratislava - 29. březen 1972, Klagenfurt)
4. Oktavian Bruno Rambald Kuno Rudolf Eilert kníže von Collalto et San Salvatore (12. říjen 1906, Teschendorf, Mecklenburg - 13. říjen 1973, Venezia) ∞ Marie Camilla princezna zu Windisch-Graetz (18. září 1907, Keszthely, Maďarsko - 10. leden 1991, Venezia)
5. Rambold Heinrich Ludwig hrabě von Collalto et San Salvatore (27. červenec 1908, Teschendorf, Mecklenburg - 15. únor 1992, Castello San Salvatore) ∞ Cecile hraběnka Zeno (16. květen 1905, Treviso - 17. leden 1982, San Salvatore)
4. Mathilde Leopoldine Agnes Juliane hraběnka von Fünfkirchen, rozená von Collalto at San Salvatore (28. leden 1873, San Salvatore - 6. duben 1951, Salzburg) ∞ Heinrich Franz Marie hrabě von Fünfkirchen (16. únor 1865, Graz - 25. únor 1957, Salzburg)
4. Karoline zu Solms-Hohensolms-Lich, komtesa, rozená von Collalto et San Salvatore (1818-1855) ∞ Ferdinand zu Solms-Hohensolms-Lich, princ (1806-1876)[4]

Oktavian Collalto

[editovat | editovat zdroj]

Alfonso Giuseppe se 10. května 1840 ve Vídni oženil s Idou hraběnkou Colloredo-Mannsfeld. Syn Ottaviano Antonio se rodičům narodil v Brtnici 5. května 1842. Studoval nejprve na gymnasiu ve Vídni a následně na Univerzitě v Bonnu (Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn). V roce 1862 se stal členem pruského studentského spolku «Corps Borussia». V Lichu se 31. ledna 1865 oženil s hesenskou princeznou Annou Solms-Hohensolms-Lich, dcerou Ferdinanda Solms a Caroliny, rozené Collalto et San Salvatore. Z manželství pošly děti: Rambald Alfons (1858), Maria Therese (1866), Manfredo Eduard (1870) a Mathilde Leopoldine (1873). Ottaviano Antonio, pán dědičného majetku Collalto a San Salvatore, žil střídavě v Itálii, na dolnorakouském Stožci (Staatz) a ve štýrském Hradci (Graz).

Manfred Eduard Collalto

[editovat | editovat zdroj]

Emanuel Josef 4. kníže z Collalto e San Salvatore zemřel po krátké nemoci ve čtvrtek 11. prosince 1924 v pět hodin odpoledne v Sanatoriu Löw ve Vídni ve věku nedožitých 70 let. Jelikož zemřel bezdětný, majorátní fideikomis přešel na jeho o šestnáct let mladšího synovce Manfreda z italské větve rodu, majetek mimo území fideikomisu (až na majorátní dům na Am Hof ve Vídni) zdědila jeho manželka Irma, která zemřela po těžkém utrpení o sedm let později 9. května 1931 ve Vídni ve věku 73 let.[5]

Období 1870-1910

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1891 císař mladého Manfreda hraběte Collato et San Salvatore, toho času poručíka v záloze u dragounského pluku č. 5, převelel k pardubickému dragounskému pluku č. 8, jehož další eskadry byly po jedné ubytovány v Přelouči, Bohdanči a Josefově.[6] V květnu roku 1892 způsobilo u tamní dragounské posádky jeho náhlé zmizení nemalou senzaci. Manfréd totiž nadělal spoustu dluhů, začal padělat směnky a následně z kasáren v Bohdanči uprchl. Velitelství 8. dragounského pluku vydalo oběžník s následujícím zněním:[7]

Hrabě Manfred Collalto, poručík v záloze, nar. 1870 v Suseganě, okres Treviso v Itálii, příslušný do Staatcu, okres Mistelbach v Dolním Rakousku, 171 cm vysoký, silné postavy, blond vlasy a obočí, modré oči, malý nos, kulatá brada, mluví německy, francouzsky a anglicky, provinil se paděláním směnek a v květnu 1892 prchl z Bohdanče.[8][9]

Dne 6. července 1892 vydal c. k. vojenský posádkový soud ve Vídni-Josefstadtu následující prohlášení:

Manfred hrabě Collalto et San Salvatore, poručík v záloze u c. k. dragounského pluku č. 8, se má do 90 dnů dostavit k posádkovému soudu, aby se u něj zodpovídal z trestných činů podvodu a dezerce, které proti němu byly vzneseny. V případě, že se nedostaví, bude podle zákona jako neposlušný souzen v jeho nepřítomnosti.[10]

Mladý hrabě Manfred se k vojenskému soudu nedostavil a jeho otec si následně podal u okresního soudu v Gracu žádost o prodloužení opatrovnictví za syna Manfreda na dobu neurčitou, což mu bylo 19. prosince 1893 zemským soudem v Gracu povoleno.[11]

Manfred, který pravděpodobně uprchl k příbuzným do Německa, si v roce 1899 v Meklenbursku zakoupil alodiální statek «Teschendorf» s dvorem «Godow». Ve stejném roce pak jmenoval pro svůj majetek právního zástupce justičního radu E. Dahlmanna z Rostock.[12] O dva roky později se na zámku Roßla 26. ledna 1901 zasnoubil s 22letou Theklou, princeznou Ysenburg-Büdingen (* 16. říjen 1878), dcerou Bruna v. Ysenburg-Büdingen a jeho 2. manželky Berthy Castell-Rüdenhausen, a 9. května 1901 se na zámku Büdingen oženil.[13] Mladý pár odjel na svatební cestu do Itálie na zámek Conegliano. V závěru pak novomanželé navštívili i zámek San Salvatore, kde je přivítal otec Ottaviano a bratr Rambaldo.[14] V témže roce si Manfred ještě nedaleko Rostock propachtoval dvůr «Sanitz».[15] Na Teschendorfu se také narodily všechny děti: Giselda 21. září 1902, Anna 7. května 1904, Polyxena 16. října 1905, Oktavián 12. října 1906 a Rambold 27. července 1908.[16]

Období 1911-1914

[editovat | editovat zdroj]

Do Rakouska-Uherska se hrabě Manfred vrátil až po devatenácti letech v roce 1911, kdy odprodal meklenburský majetek. Návrat po tak dlouhé době možná souvisel s promlčením trestu a převzetím dědičného dolnorakouského majetku.[17] Rodina se usadila na dolnorakouském zámeckém sídle Staatz, k němuž náleželo 1 348 ha půdy.[18] Hospodářské dvory Rotensee a Staatz Manfred Collalto od 1. října 1911 propachtoval Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický se sídlem v Hodoníně (Aktiengesellschaft für Zuckerindustrie in Göding).[19][20][21]

Hrabě Oktavian v. Collalto, císařsko-královský komorník a dědičný říšský rada Německého Řádu, zemřel v úterý 29. května 1912 na svém zámku San Salvatore v severoitalské provincii Treviso. Oktavian po sobě zanechal: ve Štýrském Hradci dceru Marii Terezu; v Itálii na zámku San Salvatore syna Rambalda, c. k. komorníka a nadporučíka c. k. dragounského pluku č. 2, s manželkou Gabrielou, rozenou hraběnkou v. Abensperg u. Traun; na dolnorakouském zámku Staatz syna Manfreda s manželkou Theklou, princeznou z. Isenburg u. Büdingen in Büdingen; ve Vídeňském Novém Městě dceru Mathildu, dámu Řádu Hvězdového kříže, provdanou za hraběte Heinricha v. Fünfkirchen, komorníka a majora c. k. dragounského pluku č. 15.[22]

Období 1914-1918

[editovat | editovat zdroj]
Conegliano (1918), cíl svatební cesty Manfreda Collato et San Salvatore a Thekly Ysenburg-Büdingen
Obec Collalto s nádražím (1918)
Zámek San Salvatore u Susegana, válkou poničený 21. května 1918

Za svůj mladický prohřešek byl hrabě Manfred c. k. armádou postaven mimo vojenskou službu, takže do války nenarukoval. Po jejím vypuknutí se stal členem dobrovolné „Automobilové organizace na přepravu zraněných válečníků” (Automobil-Organisation zum Transport verwundeter Krieger). Její činnost spočívala v zajišťování lokálního transportu těžce raněných z nádraží do lazaretů a doplňovala tak aktivity dobrovolné záchranné služby (Freiwillige Rettungsgesellschaft) a Červeného kříže.[23]

V témže roce Manfred daroval 600 korun (taktéž hrabě Alfons Piatti na Loosdorfu a hrabě Otto z Fünfkirchenu na Steinbrunnu) na zřízení spolkového rezervního špitálu v Mistelbachu (Frauenhilfsverein des Roten Kreuzes).[24] Po zřízení tábora pro uprchlíky z Jižního Tyrolska (k. k. Flüchtlingsstation Mistelbach) se Manfred Collalto stal jeho ředitelem. Díky jeho intervenci a finanční subvenci dolnorakouského místodržitelství mohlo být v roce 1915 přistavěno u okresní nemocnice (Kaiser Franz Josef Bezirks-Krankenhaus Mistelbach) nové křídlo (druhé r. 1917), ve kterém pak bylo rezervováno 35 lůžek pro uprchlický tábor.[25]

V roce 1915 zaznamenala rodina nepříjemnou finanční ztrátu, když se v noci 27. května neznámý pachatel vloupal do zámku Staatz a odcizil rodinné šperky a peníze v hodnotě 20 000 korun:[26]

Dne 27. května spáchal neznámý pachatel u hraběte Manfreda Collalto na jeho zámku u Staatcu velkou krádež šperků. Odcizeny byly: šňůra ze 70 perel s briliantovým zámkem v hodnotě 9 000 K, zlaté náramkové hodinky s dvojitým erbem a hraběcí korunou v hodnotě 300 K, zlatý náramek s bílou a černou perlou v hodnotě 400 K, zlatý řetězový náramek se safírem a dvěma diamanty v hodnotě 200 K, zlatý svatební prsten s rytinou "Mani, 9. května 1901 G. g. G v hodnotě 80 K, zlatý prsten se safírem a dvěma diamanty v hodnotě 200 K, prsten s velkou perlou v hodnotě 4 000 K, prsten s rubínem obklopený malými diamanty v hodnotě 200 K, prsten se safírem a čtyřmi diamanty v hodnotě 200 K, prsten s rubínem a dvěma diamanty v hodnotě 200 K, prsten se safírem a dvěma diamanty v hodnotě 200 K, prsten se safírem a několika malými diamanty v hodnotě 300 K, tři malé prstýnky se safírem, rubínem a smaragdem a malými diamanty v hodnotě 700 K. Celková škoda činila 17 000 K.[27]

Během osmi vyhlášených válečných půjček upsal Manfred Collalto u bank «Bodenkreditanstalt» a «Niederösterreichische Escompte-Gesellschaft» 2 300 000 korun.[28][29] Dne 25. května 1918 mu byl c. k. armádou jako bývalému poručíkovi postavenému mimo službu za jeho zásluhy propůjčen titul tajného rady.[30]

Období 1918-1938

[editovat | editovat zdroj]

Společná svatba dcer Giseldy a Anny se konala 23. srpna 1922 v kostele sv. Martina v dolnorakouském Stožci/Staatz. Giselda se provdala za hraběte Eduarda von Mensdorff-Pouilly, Anna za hraběte a markýze Ferdinanda Piatti.[31] Svatební obřad třetí dcery uspořádali rodiče již v Uherčicích. Polyxena se provdala za prince Alfréda z Liechtensteinu. Oktavián se oženil s Marií Camillou zu Windisch-Graetz 23. července 1928 v katedrále sv. Štěpána ve Vídni.[32][33] Svatba nejmladšího syna Rambolda s italskou šlechtičnou Cecilia Zeno se odhrála v Benátkách 11. září 1929.[34] Svoje 60. narozeniny oslavil hrabě Manfred Eduard v sobotu 18. ledna 1930 v rodinném kruhu na zámku Staatz a 31. května 1930 se zúčastnil v zahradách Tereziánské akademie ve Vídni velké vzpomínkové slavnosti k 150. výročí úmrtí císařovny Marie Terezie. Přítomna byla téměř celá aristokracie starého Rakouska.[35]

Po vzniku Československé republiky zůstala „Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický se sídlem v Hodoníně” část bývalých propachtovaných pozemků na rakouské straně (Rotensee, Staatz, Steinabrunn, Aichhof a Katharinenhof u Schwechatu, Ebergassing a Neuhof).[36] V roce 1923 je do pachtu převzala nově utvořená „Akciová společnost pro zemědělské závody ve Vídni” (Aktiengesellschaft für landwirtschaftliche Betriebe in Wien), kterou kontrolovali cukrovarníci Bloch-Bauer, Schoeller a firma Gustav & Wilhelm Löw (OHG Gustav & Wilhelm Löw, od r. 1937 AG Gustav & Wilhelm Löw).[37] Collaltovské pozemky velkostatku Staatz zabíraly 1 348 ha (z toho 832 ha činila zemědělská půda).[38][39][40]

Majetek Emanuela Collalto v Československu byl už v roce 1921 zařazen do první záborové etapy pozemkové reformy. Ještě před jejím ukončením hrabě Emanuel 11. prosince 1924 ve Vídni zemřel. V roce 1924 došlo také ke zrušení fideikomisu. Po složitém dědickém řízení převzal kníže Manfred Eduard Collalto 28. července 1928 značně okleštěný majetek v Československu, sjednotil italské i moravské statky a oproti Emanuelovi se ukázal být vynikajícím hospodářem. Zabydlel se na zámku v Uherčicích, který nově vybavil a zkrášlil cennými obrazy z ostatních moravských sídel. Zrovna tak byl pro trvalý pobyt upraven i zámek v Kněžicích, kam se po roce 1927 uchýlil hrabě Eduard Mensdorf-Pouillly, manžel sestry Manfredova syna Oktaviana Collalta. Rodina Kielmanseggů se musela 20. května 1925 z brtnického zámku odstěhovat do vídeňského Atzgersdorfu a Manfred (po něm Oktavián Collalto) si rozlehlý zámek znovu upravili k bydlení.

Vdova Irma Collalto, rozená Büttner, obdržela dle dědické závěti vilu v Heiligenstadtu ve Vídni a práva k některým movitostem ze zámeckého vybavení v Uherčicích. Vzhledem ke složité situaci v nově vzniklém Československu a zrušení fideikomisů, právě probíhající pozemkové reformě a s ní spojenými finančními problémy nemohl být Irmě zajištěn luxusní a bezstarostný život, který jí manžel v závěti chtěl zajistit. Samo ustanovení týkající se manželky v závěti začínalo tvrzením, že je vzhledem k poválečné nejistotě nemožné stanovit vdovský důchod přesně. Byly tedy stanoveny dvě částky pro případ existence fideikomisu v Československu i pro případ jeho zrušení, vypláceny měly být každé čtyři roky. Nakonec ale byla rozhodující pro její vdovský život ekonomická situace v Rakousku. Již v roce 1928 Irma Collalto vilu na Armbrustergasse prodala berlínskému spisovateli Adolfu Hahnovi.[41]

Po dokončení pozemkové reformy v Uherčicích zůstal Manfredovi zámek se zahradou a parkem, lihovar, vápenka a elektrárna, dvůr v Mitrovicích, 433,78 půdy, z toho pouhých 48,29 ha lesa v šesti nesouvislých dílech (viz Pozemková reforma). Kvůli nesnadnému obhospodařování prodal kníže Manfred v letech 1925-1930 také zbylé pozemky ve Stáji, v Arnolci, ve Zhoři a lesní komplex Pouště u Měřína.[42] V roce 1936 odprodal propachtované dvory „Akciové společnosti pro zemědělské závody ve Vídni”, které v konečném důsledku získala „Akciová společnost Gustav & Wilhelm Löw”.[43]

Období 1938-1945

[editovat | editovat zdroj]

V rámci nacistické arizace židovského majetku získala Německá osídlovací společnost (Deutsche Ansiedlungsgesellschaft, DAG) v Berlíně veškerý majetek veřejné obchodní společnosti[44] «Gustav & Wilhelm Löw», který sestával z velkostatku Staatz s pozemky v obcích: Staatz – Kautendorf, Ehrnsdorf, Enzersdorf, Kottingneusiedl, Rothenseehof a Wultendorf a celého statku Záhorská Ves (Angern).[45] Dolnorakouský zámek Staatz pak DAG předala v roce 1943 „Říšskému svazu pro německé mládežnické ubytovny v Berlíně” (Reichsverband für Deutsche Jugendherbergen, Berlin), který zglajchšaltováním přešel pod HJ-Heim. Už od dubna do června 1943 zde NS.-Lehrerbund pořádal pro HJ a BDM pět výběrových učitelských kurzů (Lehrerausleselehrgänge).[46][47] Zestátněné lesy v Československu převzaly po odstoupení pohraničí německé říšské úřady.

V roce 1939 nechal Manfred Eduard Collalto uherčický zámek velkým nákladem opravit.[48] Manfred Eduard Collalto zemřel dne 22. července 1940 v Uherčicích a byl pochován na hřbitově ve Vratěníně. Majetek zdědil jeho starší syn Oktavián Collalto, jemuž byl velkostatek na základě soudního rozhodnutí z 13. září 1944 dne 2. října 1944 ve Vídni zaknihován.[49]

Průběh pozemkové reformy

[editovat | editovat zdroj]

Emanuel Collalto využíval zámek v Uherčicích, ostatně tak jako Brtnici a Kněžice, spíše jako letní sídlo. Většinu roku pobýval ve Vídni, kde vlastnil domy na Rathausstrasse 21 (do roku 1918)[50], velkou vilu v Heiligenstadtu na Armbrustergasse 33, navrženou architektem Antonem Engertem (r. 1895 Villa Collalto), a dům Am Hof 13 (Palais Collalto).[51]

Vídeň, Rathausstraße 21
Vídeň, Palais Collalto, Am Hof 13 (kolem roku 1900)

Celý majetek hraběte Emanuela Collalto et San Salvatore na území nové republiky zařadil Státní pozemkový ústav už v roce 1921 do prvního období prováděné pozemkové reformy.[52] Jednalo se o celý velkostatek Brtnice-Okříško-Pokojovice se dvorem Přímělkov, dvorem Střížov (ze dvora Okříšky jen do 50% výměry), o celý velkostatek Uherčice s Písečnou a Slavětínem a celý velkostatek Něm. Rudolec-Černá.[53]

Panství Brtnice se dvorem Okříšky

[editovat | editovat zdroj]
Provádění pozemkové reformy na velkostatcích Něm. Rudolec-Černá, Okříško-Brtnice a Vel. Meziříčí. Za účelem provedení akce přídělové na velkostatcích Něm. Rudolec-Černá, Okříško-Brtnice (majitel Collatto Em. a San Salvator) a Vel. Meziříčí (majitel František Harrach) byl vyslán z obvodové úřadovny Státního pozemkového úřadu exponovaný komisař p. Jaroslav Pašek, který úřaduje ve Vel. Meziříčí v soudní budově v I. poschodí. Informace lze obdržeti u komisariátu ve Vel. Meziříčí, a to pouze ve dnech, určených pro strany, jimiž jsou středa a pálek, od 10—12 hodin dopoledne.[54]

Na podkladě přídělového zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 Sb. zák, a nař. zahájil Státní pozemkový úřad ve Velkém Meziříčí přídělové řízení rozparcelovaných pozemků velkostatku Brtnice a Okříšky s celkovou rozlohou 78,133 ha (z toho polí 61,748 ha, luk 7,827 ha, zahrad 0,0118 ha, pastvin 3,941 ha, rybníků 4,603 ha), ležících v soudním a politickém okrese Třebíč v kat. obcích: Heraltice, Petrovice, Pokojovice a Okříško v únoru 1923. Žádosti na úředních formulářích přijímal komisař pozemkového úřadu do 26. února 1923.[55]

Státní pozemkový úřad v Jihlavě započal přídělové řízení na velkostatku Brtnice v březnu roku 1925. Jednalo se o příděl dvorů (zbytkových statků): Brtnice, Příseka, Petrovice, Hynkov, Karlín (u Opatova) a Kněžice, o příděl zámku v Brtnici a zámku v Kněžicích, pivovaru v Brtnici, lihovaru v Karlíně a pozemky v kat. obcích soudního a politického okresu Jihlava a Třebíč: Brtnice, Brodce, Dol. Bítovčice, Číchov, Chlístov, Jestřebí, Komárovice, Kněžice, M. Brtnička, Petrovice, Pokojovice, Opatov, Předín, Příseka, P. Lhota, Radonín, Dolní Smrčné, Uhříňovice.[56] Lhůta k podávání žádostí trvala do 12. dubna 1925. [57]

Komunistická persekuce ve světle pravdy.

Před senátem vr. r. Sýkory odpovídal se včera komunist. pracovník, známý Václav Čech z Předína v Třebíči na Moravě, pro urážku tiskem spáchanou. Václav Čech vrhl se na zemřelého velkostatkáře Emanuela Collalto v Brtnici na Moravě. V letáku »Nalevo« a v »Srpu« napsal m. j.: »Je to potomek rodu, který sem přišel vraždit a loupit naše předky po bitvě bělohorské!« Dále líčí, že zemřelý výtěžky panství rozhazoval ve Vídni se ženštinou, s níž žil. Dále vytýkal, že mu jeho panství bylo ponecháno. Vdova po zemřelém a bratranec Manfréd Collalto žalovali Čecha — a ten na celé čáře to prohrál. Odvolal všechno v odvolání bod za bodem v listě »Srp«. Zjištěno bylo, že panství Collaltovo v Brtnici bylo zabráno k účelům pozemkové reformy. Tak se opět ukázalo, co mají komunističtí »pracovníci« za odvahu a proč křičí o persekuci. Lhou, špiní — a když jsou žalováni, odvolávají a křičí — že jsou persekvováni.[58]

Do pozemkové reformy vstupoval velkostatek s celkovou výměrou 6501,98 ha, 13 dvory a 8 polesími. Z toho bylo 7 dvorů úplné rozparcelováno a ze 6 dvorů utvořil pozemkový úřad zbytkové statky. Majiteli Manfrédu Collaltovi byl ponechán zámek Kněžice se 3 dvory a půdou o celkové výměře 489 ha a 4912 ha lesního hospodářství. Pivovar v Brtnici pozemkový úřad odprodal a lihovar v Karlíně byl združstevněn.[59]

Panství Černá se dvorem Německý Rudolec

[editovat | editovat zdroj]

K fideikomisnímu panství Černá-Německý Rudolec náležely obce Arnolec, Blízkov, Bohdalov, Černá, Dědkov, Chlumek, Chroustov, Jersín, Kyjov, městečko Měřín, Milíkov, Nadějov, Rudolec, Stáj a Zhoř. Dominikální půda byla rozložena do šesti dvorů a čtyř revírů. Do pozemkové reformy vstoupil velkostatek s celkovou výměrou 2010,55 ha veškeré půdy. Ve vlastní režii byl provozován pouze dvůr v Černé. Dvůr v Něm. Rudolci měl celý v pronájmu Josef Fischer, zrovna tak se v pachtu nacházely pozemky u dalších čtyř dvorů.[60]

Přihláškové řízení na velkostatku Černá-Německý Rudolec, jehož předmětem se staly zámek s hospodářskými budovami v Německém Rudolci, zámek s hospodářskými budovami v Černé a hostinec v Černé, dále pozemky o celkové výměře 281,1502 ha (z toho polí 218,1262 ha, luk 48,6573 ha, zahrad 2,5450 ha, luk 48,6573 ha, zahrad 2,5450 ha, pastvin 6,3638 ha, lesů 0,1205 ha, rybníků 2,1048 ha a ostatní půdy 3,2326 ha) v katastrálních obcích: Arnolec, Černá, Jersín, Chlumek, Měřín, Německý Rudolec a Stáj v soudních okresech Velké Meziříčí a Žďár, v politických okresech Velké Meziříčí a Nové Město, bylo zahájeno na začátku ledna 1923 a končilo dnem 22. ledna 1923.[61]

Starobylý zámek v Německém Rudolci na Žďársku, který před válkou třicetiletou byl sídlem pánů Chroustenských z Chroustova a který v posledních letech nechal velkostatkář Collalto úplně zpustnout, přešel pozemkovou reformou do rukou statkáře Lad. Růžičky z Černé u Měřína. Nový majitel se ujal vzácné stavitelské památky a rozhodl se zřídit v zámku podnik, který má význam pro žďárský kraj. V zámku bude nyní letní sídlo turistů a návštěvníků malebného Horácka. Kraj kolem Německého Rudolce oplývá hlubokými lesy, rybníky a krásnými vyhlídkami s vrchů do údolí. Přestavba zámku se dokončuje a již letos (1930) poskytne starobylý zámek prvním hostům letní útulek.[62]

Ze 7 dvorů bylo pozemkovou reformou 5 dvorů rozparcelováno zcela a ze 2 dvorů pozemkový úřad vytvořil zbytkové statky. V majetku vlastníka zůstalo pouze lesní hospodářství. Z velkostatku Černá o rozloze 204 ha vznikl zbytkový statek Černá s rozloze 102 ha, jež obdržel Ladislav Růžička. Dalších 86 ha pozemkový úřad rozparceloval. Z velkostatku Rudolec získal zámek Ladislav Růžička, který nakonec v roce 1923 získal celkem 145 hektarů půdy spolu s rudoleckým a černickým zámkem. Ten jej ještě téhož roku začal rozprodávat. [63] V roce 1935 obdržel majitel Manfréd Collalto 960 ha veškeré půdy, z toho lesů 23,3 ha, rybníků 119,3 ha.[64]

Panství Uherčice a dvůr Písečné se Slavětíněm

[editovat | editovat zdroj]

Pozemková reforma v pohraničí, tedy na území velkostatků s převahou německého obyvatelstva, probíhala ve zcela jiných intencích. V tisku byla běžně nazývána „kolonizací zněmčeného území”[65] a k jejímu zahájení došlo až po ukončení parcelace a přídělů ve vnitřních okresech. Oproti vnitrozemí nebyla přídělová řízení státního pozemkového úřadu v pohraničí jihozápadní Moravy vyhlašována v tisku. Úředním sídlem přídělového komisaře ing. Jana Maliny, jež u státního pozemkového úřadu působil od roku 1922, se stalo město Znojmo. Za jeho působení probíhala pozemková reforma na Znojemsku, Mor. Budějovicku, Mor. Krumlovsku, Jemnicku, Hrotovicku, Mikulovsku a Břeclavsku. Zemřel nedlouho po jejím dokončení 31. května 1932 a agrární deník Venkov o něm napsal: „Zvláště kolonisté měli v něm přítele nanejvýš oddaného”.

Sloučení pracovního obvodu přídělových komisariátů ve Znojmě a Břeclavi. S platností od 1. února 1927 byly z technických důvodů sloučeny pracovní obvody přídělových komisařů Státního pozemkového úřadu ve Znojmě a Břeclavi v jeden pracovní obvod. Úředním sídlem přídělového komisaře ing. J. Maliny jest Znojmo.[66]

V roce 1919 byl založen místní odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu v Uherčicích, německá obecní škola přeměněna na českou menšinovou školu s řídícím učitelem Štěpánem Koudelou, aktivním členem Sokola a Národní jednoty pro jihozápadní Moravu.[67][68] Na neděli 26. března 1923 svolalo vedení NJ v Brně, JUDr. Josef Kvíz, adv. z Mor. Budějovic a říd. uč. Št. Koudela z Uherčic do Jemnice manifestační schůzi „pro ochranu národa a republiky a probuzení národního svědomí a zodpovědnosti”.[69] V roce 1924 pak byl založen místní odbor NJ v Lubnici a v Uherčicích „Otčina” - svazu domkařů a malozemědělců (1924–1934).[70] a v roce 1928 Místní Domovina domkařů a malozemědělců (1928–1938).[71] Rudolf Kryčer, jednatel Ústředního výboru Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, ve svém díle „Jihomoravští hraničáři” ještě před zahájením pozemkové reformy na velkostatku Uherčice napsal:

Třebas naše práce dodělává se na poli kulturním a národně- politickém celkem pěkných úspěchů, nelze přece pozici našeho živlu v Uherčicích pokládati za plně zajištěnou, čehož příčinou jest jeho slabost hospodářská; nehlásíc se k Čechům skoro nikdo kromě dělníků-bezzemků, kdežto k Němcům vše, co má majetek a vliv.

Majitelem Uherčic byl do prosince 1924 starý, bezdětný kavalír Emanuel S. Collalto, Němec, celkem však loyalní, snažící se přizpůsobiti novým poměrům. O jeho nástupci a dědici Manfrédu Collaltovi, italském příslušníku a majiteli původních rodových statků v Itálii, ač při nastoupení neskrblil sliby, prozatím nemožno souditi, leč faktem jest, ze mezi úředníky, kteří vedou správu uherčického panství (7 dvorů) jsou dosud Češi pouze dva.

Němečtí úředníci nevystupuji sice výbojně, avšak okolnost, že mají v rukách vedení i rozhodování a že úřadují německy jako za Rakouska, nepůsobí dobře po stránce národnostní na některé naše nerozhodné lidi; a tento pocit stále trvající německé povýšenosti nezbytně v nich musí udržovati také okolnost, že výbojnými exponenty německé myšlenky v Uherčicích jsou téměř všichni obchodníci a živnostníci, z nichž někteří jsou velmi dobře situováni a za svůj blahobyt vděčí drobným Čechům uherčickým. Rovněž panský hotel, jediný hostinec v místě, byl prodán na základě dlouhodobého pachtu, ač s tím neměl nic společného, odrodilé rodině a bohužel byli to naši lidé, kteří pomohli zašantročiti tento velmi cenný objekt do německých rukou.

Na Jemnicku a Slavonicku prostírají se podél hranic našeho státu pěkné lesy, z nichž část byla již naší republikou zabrána a spravována jest nyní státní lesní správou v Uherčicích. Účelem záboru pohraničního majetku lesního jest, jak známo, zabezpečení státních hranic, jež nejlépe může býti provedeno všestrannou podporou státotvorného živlu Českého; z toho důvodu žádají také naši hraničáři v tomto koutě, aby vedle lesů byl převzat a společně s nimi obhospodařován cely velkostatek uherčický, jenž prostírá se v délce 30 km podél hranic. [72]

Na začátku září 1926 se začalo proslýchat, že dojde na pozemkovou reformu na panstvích Bítov, Vranov a Uherčice. Německý list „Znaimer Wochenblatt”, který vycházel dvakrát týdně, 8. září 1926 napsal:

Jak se dovídáme, hodlá státní pozemkový úřad zase několik panství, popřípadě dvorů na jižní Moravě „kolonizovat”, t. z. rozdělit českým žadatelům. V úvahu přicházejí: 1. panství Vranov; 2. z panství Bítov dvory Augustov (Augustenhof), Nový dvůr (Neuhof) a Vysočany (Wisokein); 3. z panství Uherčice dvory Korolupy (Kurlupp), Křeslík (Grösing) a Písečné (Piesling).

Němečtí daňoví poplatníci už mají údajně v kapse přislíbení, že v německých sídelních oblastech budou statky a půda milostivě přidělovány také německým žadatelům. Němečtí zemědělci by se nyní měli snažit zjistit, zda jsou daná ujištění myšlena vážně.

U každého dvora se uvádí každý žadatel jednotlivě, dále se v žádostech uvádí požadovaná velikost a vedle toho, kolik půdy žadatel nyní vlastní. U zbytkových statků se také udává, zda žadatel počítá s koupí nebo pronájmem. Němečtí žadatelé, žádejte o svoje právo u příslušného pozemkového úřadu v hojném počtu![73]

Velkostatek Uherčice

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1921 sestával velkostatek o rozloze 1 606 ha z pěti dvorů (dvůr Uherčice, dvůr Mitrovice, dvůr Korolupy, dvůr „Neuhof” u Mešovic, dvůr „Grössing” u Stálek), čtyř revírů, vápenky, lihovaru s cihelnou a elektrárnou. Dvůr „Neuhof” a vodní mlýn s pilou se nacházely v pachtu. Od roku 1921 se veškerý majetek s půdou nacházel v záboru Státního pozemkového úřadu.

Pamětní spis k jubileu čtyřicetiletému trvání Národní Jednoty pro jz. Moravu, Brno, 1926
Uherčice (maj. Emanuel Collalto et San Salvatore). К velkostatku patří dvory Uherčice-Mitrovice, Křeslík v obci Stálky, Korolupy a Nový Dvůr v kat. obci Měšovice. Majitel uplatnil na tento velkostatek nárok podle § 11. záb. zákona a bylo mu propuštěno resp. vyloučeno ze záboru celkem 298 ha. Státní pozemkový úřad přejímá pro účely pozemkové reformy celý dvůr Křeslík, celý dvůr Korolupy a ode dvora Uherčice-Mitrovice z volné ruky do vlastnictví 30 ha zemědělské půdy za cenu přídělovou a 10 ha do pachtu za cenu podle zákona; 100 ha půdy zůstane v záboru.

V roce 1927 započal přídělový komisař ing. J. Malina společně s technickým úředníkem J. Puršem s prováděním pozemkové reformy na velkostatku Uherčice. Ze záboru bylo majiteli propuštěno 307,02 ha půdy, zestátněno 920 ha lesa (propuštěno 422 ha), k zbytkovým statkům přiděleno 198 ha půdy, rozparcelováno 88 ha a 12 ha ponecháno v záboru. V roce 1930 následovalo propuštění ze záboru zámecké zahrady s parkem, lihovaru s cihelnou, vápenky a elektrárny. Pila propadla státu, k tomu také zřícenina hradu Frejštejna.

Spojeným dvorům „Uherčice - Mitrovice” bylo ze 441 ha půdy nakonec ponecháno 390 ha, 39 ha rozparcelováno a 13 ha zestátněno. Po ukončení pozemkové a lesní reformy obhospodařoval velkostatek Uherčice 433,78 půdy, z toho 38,5 ha luk, 4 ha zahrad, 7 ha pastvin, 48,29 ha lesa v šesti nesouvislých dílech a 2 ha rybníků.[74][75]

Dvůr „Korolupy” (48 ha) přidělil Státní pozemkový úřad téměř celý Zemskému moravskému výboru, který obdržel z jeho polností 39 ha. Zbytek polností a lesů, náležejících ke dvoru, bylo zestátněno (8 ha). Zbytkový statek od státu odkoupil v březnu 1926 p. Tříletý.[76][77]

Dvůr „Křeslík” (Grössinghof) v rozsahu 138 ha byl Státním pozemkovým úřadem z části rozparcelován a odprodán jako zbytkový statek (94 ha) Zemskému moravskému výboru, který jej převzal i s veškerými českými zaměstnanci.[78] Přislíben byl Františkovi Timmelovi, důstojníku čsl. armády v záloze (nadporučíku Vozatajského praporu č. 3 v Brně), jež byl zetěm zemského vrchního stavebního rady doc. Ing. Gustava Dostála v Brně. Už v listopadu 1927 na statku hospodařil a v roce 1930 pak zbytkový statek Křeslík koupil.[79][80][81][82] Zbytkový statkář František Timmel platil za velmi surového statkáře a dvůr patřil mezi nejhorší zbytkové statky, co se do zacházení se zemědělskými dělníky týče. Už na jaře 1928 začali dělníci ze statku odcházet. Hospodářský adjunkt Otto Schrattenbach, kterého Timmel šikanoval, se 14. září 1928 zastřelil.[83][84]

Hospodářský dozorce, ženatý, absolvent hospodářské školy, s delší praksí, obratný, dobrý polař, který rozumí hospodářským strojům a je zvyklý na přísnou službu, přijme se pro menší dvůr. Vyžaduje se znalost české a něm. řeči, u ženy dohled ve stáji. Nab. s opisy vysvědčení na: Frant. Timmel, Vel. dvůr (18. března 1930)[85], p. Štítary u Znojma.[86]

Dvůr Neuhof (Nový dvůr)) byl správou velkostatku jako jediný až do počátku pozemkové reformy v dlouhodobém pronájmu Antona Zawadila, hostinského z Vratěnína, později jeho syna Johanna Zawadila. Zbytkový statek „Neuhof” (55 ha) byl nejprve ponechán v záboru a pronajímán, v roce 1935 jako zbytkový odprodán jeho nájemci Františku Smejkalovi z Uherčic, předáku místní Národní jednoty pro jihozápadní Moravu.[87][88]

Collaltovskou parní pilu v Uherčicích odkoupil až v roce 1935 Eduard Prager, tesař z Drosendorfu, který se přestěhoval na území čsl. republiky do Starého Šaldorfu. Firma Eduard Prager, provozující tesařství, vodní pilu a dřevařský průmysl (Eduard Prager, Zimmerei, Dampfsäge, Holzindustrie, Ungarschitz), nabízela dřevěné víkendové chaty a sruby, hotové krovy, dřevěné schody, podlahy, tvrdé a měkké stavební i truhlářské dřevo, hotové bedny atd.[89]

Dvůr Písečné se Slavětínem

[editovat | editovat zdroj]

Velkostatek v Písečném sestával v roce 1921 ze tří dvorů v Písečném, Slavětíně a Krokvicích, dvou lesních revírů, pily a lihovaru s 639 ha půdy (z toho 335 ha zemědělské půdy). Dvory Slavětín a Krokvice převzal Státní pozemkový úřad (resp. ministerstvo zemědělství) a následně je Generální ředitelství státních lesů a statků nabídlo do pachtu. Zbytkový dvůr ve Slavětíně (90 ha) měl nejprve v pronájmu předseda slavětínské Národní jednoty, který jej nakonec od státu odkoupil.[90] V Písečné Státní pozemkový úřad zabral pro drobný příděl 14 ha orné půdy a 1 ha luk, následně je pak odprodal 9 českým zájemcům do vlastnictví. V roce 1926 nebyla ještě pozemková reforma na velkostaku ukončena.[91]

Pronájem státního dvora Slavětín. Generální ředitelství státních lesů a statků Praha-Bubeneč, Bubenečská tř. 470, pronajímá dvůr Slavětín, stanice dráhy Slavonice, od státního velkostatku Uherčice na Moravě ve výměře ca 93 ha na dobu 12 let, počínaje 1. říjnem 1923. Pachtovní podmínky vyloženy jsou u státní lesní správy v Uherčicích u Jemnice a u generálního ředitelství státních lesů a statků v Praze-Bubenči, Bubenečská tř. 470. Nabídky v zapečetěných obálkách s udáním výše nabízeného ročního nájemného, vyjádřeného v hodnotě jistého množství pšenice na každý ha, průkazem dostatečného kapitálu a průkazem o složení vadia u Ústřední státní pokladny v Praze III. ve výši nejméně 10% z nabízeného ročního nájemného, podány buďtež u podatelny ministerstva zemědělství, Praha II., Jungmannova třída, opatřené nápisem »Pronájem dvora Slavětín« do 30. června 1923 do 12. hodiny polední. V nabídkách buď výslovně uvedeno, že uchazeč zná nájemní podmínky a že se jim bezvýjimečně podrobuje. Generální ředitelství státních lesů a statků není při zadávání nájmu vázáno výší nabídky.[92]

Během pozemkové reformy bylo 53 ha rozparcelováno, zbytkovým statkům předáno 201 ha a zestátněno 284 ha. Dvůr v Písečném Státní pozemkový úřad rozdělil na dva zbytkové statky: 1. prodal Оskaru Schillerovi (95 ha), bývalému hospodářskému úředníkovy na panském statku v Písečném,[93] 2. Сyrillovi Mikovi (92 ha), kterému v roce 1930 přidělil i panský mlýn s pilou (tzv. Rothmühle/Červený mlýn)[94]; dvůr Krokvice (110 ha) odprodal pozemkový úřad jako zbytkový statek zemědělskému Ing. Zdenku (nar. r. 1896 Sokolí u Třebíče, na dvoře Krokvice působil od r. 1922) a M. Kopuletým.[95][96]

Vzhledem k tomu, že se o lihovar přihlásilo české i německé lihovarské družstvo, rozhodl pozemkový úřad tak, že panský lihovar bude družstvům přidělen za podmínky, že se obě lihovarská družstva spojí do jednoho nově konstituovaného družstva. K tomu došlo na lidovém shromáždění dne 20. srpna 1927. Nové lihovarské družstvo pro obec Písečné a okolí sestávalo z 68 českých i německých členů s 1287 podíly po 250 Kč a obsluhovalo 1 300 ha. Lihovarské vnitřní zařízení a vybavení připadlo majiteli velkostatku Uherčice, takže družstvo muselo zakoupit nové. Celkové vybavení lihovaru přišlo na 867 000 Kč.[97]

Přijmu rozšafného šafáře, svobodného, k celému zaopatření, aneb ženatého na deputát, jehož manželka by si vzala na starost menší chov vepřového a drobného zvířectva a pomáhala v kuchyni. C. Mik, statkář v Písečném n. D.[98]

Přídělová cena půdy za jeden hektar se pohybovala v rozmezí 1 800 - 2 600 Kč.[99][100] V březnu roku 1923 převzal Státní pozemkový úřad z celkové lesní výměry 93 % lesů.[101] Státní lesní správa Uherčice držela 1 008 ha, z toho 980 ha lesa, z velkostatku revír Uherčice a revír Mitrovice a v roce 1935 založenou farmu kožešinových zvířat.

Lesní reforma a státní lesy

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1918 vznikly státní lesy, jejichž správu měl na starosti podnik Státní lesy a statky (SLS), pro které bylo v roce 1921 zřízeno ministerstvo zemědělství. Od 1. ledna 1924 připadla správa nad státními lesy a statky přímo Ústřednímu ředitelství státních lesů a statků v Praze - Bubenči a v roce 1926 šesti podřízeným Ředitelstvím státních lesů a statků (ŘSLS).[102] Konfiskace lesů byla v roce 1922 rozdělena do tří období.

I. období

Převezme se na Moravě: Lipník-Hranice (patří Althannové ve výměře 4275 ha), Želetava (Attemsová 925 ha), Podmolí (Auersperg 1000 ha), Písečná (Collalto 269 ha), Uherčice (Collalto 976 ha), Dačice (Dalberg 2044 ha), Mikulov (Dietrichstein 2273 ha), Hrotovice (Dreher 4820 ha), Přímětice (Frasso 1180 ha), Bítov (Haas 2625 ha), Adamov (Liechtenstein 8296 ha), Karlovec (Liechtenstein 4396 ha), Jevišovice (Offenheim 2637 ha), Jemnice (Pallavicini 1938 ha), Čes. Rudolec (Piechini 2620 ha), Vranov n. D. (Stadnicki 4820 ha), Nové Syrovice (Stubenberg 912 ha), Police (Wražda 471 ha). Slezsko: Javorník (Vratislavské arcibiskupství 32.929 ha).[103]

V roce 1923 se započalo se zestátněním lesů v moravských lesních revírech o celkové rozloze 26 554,19 ha: Podmolí (Auersperg Franz Josef), Písečná a Uherčice (Manfred Collalto et San Salvatore), Dačice (Joseph von Dalberg), Jemnice (markrabě Alexander Pallavicini), Český Rudolec (Reinhard), Vranov nad Dyjí (Stadnický), Mikulov (Dietrich), Hrotovice (Dreher), Bítov (Haas), Hostim a Boskův Týn (Trautmannsdorf), Lesonice (Wertheim-Löwenstein).[104][105] Rozloha zestátněných lesů na velkostatku Uherčice a dvora ve Slavětíně činila v roce 1926 1 093 ha.[106]

Lesy a statky nabyté během pozemkové reformy v jižních Čechách a na jihozápadě Moravy spravovalo od roku 1926 Ředitelství státních lesů a statků v Třeboni. Jejich výměra činila 76 635 ha, z toho 59 445 ha lesní půdy, 10 833 ha rybníků, 5 852 ha zemědělské půdy a 505 ha neplodné půdy. V jihomoravské oblasti se jednalo o 18 734 ha lesní a zemědělské půdy. V roce 1927 zastával post ředitele ministerský radní Ing. F. Trdlica.

Podřízené místní správy

[editovat | editovat zdroj]
  • Správy st. lesů: Protivín, Jindř. Hradec, Kard. Řečice, Třeboň, Chlum u Třeb., Nové Hrady, Hrotovice, Hostím, Lesonice, Jemnice
  • Správy st. lesů a statků: Uherčice, Český Rudolec
  • Správa st. pily: Třeboň
  • Správa st. pily, továrny na bedny a sudy: Znojmo.
  • Správy st. statků: Janov, Třeboň, Šimanov, Staré Kestřany, Netolice
  • Správy st. rybníků: Třeboň, Protivín, Jindřichův Hradec
  • Správa st. statků a rybníků: Chlum u Třeboně[107]

Správa státních lesů a statků Uherčice

[editovat | editovat zdroj]

Správa státních lesů a statů v Uherčicích byla zřízena r. 1923. Od 1. ledna 1924 přešla Správa státních lesů a statků Uherčice (dosud pod ministerstvem zemědělství) jako první instanční správní orgán pod Ředitelství státních lesů a statků v Praze-Bubenči.[108] Získala pozemky od velkostatků Uherčice, Vranov (Adam Zbyněk Stadnicki), Slatiňan (J. F. Auersberg) a Bítov (J. Haas-Haasenfels).

Do vlastnictví lesní správy přešly také: uherčické hospodářské knihy (1884/93, 1896/1903 doplněné do r. 1920), z panství Písečného hospodářské knihy krokovického revíru z r. 1857 (2 svazky), dále některé mapy: pro Uherčice Distriktskarten 1896/1903, Durchforstungskarten 1905/1913, mapa bítovského panství z r. 1913.[109]

Správou státních lesů a statků byl v Uherčicích pověřen samostatný lesní správce (Forstverwalter) ing. Ludwig Panzner, který byl v roce 1925 jmenován lesmistrem (Forstmeister). Správa státních lesů se členila na polesí (Uherčice-Frejštýn, Mitrov, Jezevčí, Čížov, Lukov) a na hájenství.[110][111] Téhož roku obdržela správa z Panenské (Správa státních lesů v Jemnici) hospodářského a lesního adjunkta Karla Kovaříka.

Prodej užitkového dříví.

V obvodě podepsané správy prodá se písemnou dražbou ze zimní těžby 1924-1925 v menších skupinách dole uvedené užitkové dříví:

v polesí Uherčice-Frajštýn: smrkové, jedlové a borové kulatiny asi 590 m³, lipové kulatiny asi 60 m³, lipových užitkových kuláčů 1 m dlouhých 69 prm;

v polesí Mitrov: smrkové a borové kulatiny asi 109 m³;

v polesí Jezevčí (St. Petřín a Lančov): smrkové, jedlové a borové kulatiny asi 220 m³, modřínové kulatiny asi 4 m³;

v polesí Čížov: borové a smrkové kulatiny asi 186 m³, modřínové kulatiny asi 14 m³, dubové kulatiny asi 11 m³;

v polesí Lukov: borové a smrkové kulatiny asi 105 m³.

Vzdálenost porub od železničních stanic měří pro polesí Uherčice-Frajštýn a Mitrov (stanice Jenmice) 15—17 km, pro polesí Jezevčí (stanice Šumvald-Vranov] 10 km, pro polesí Čížov (Šumvald-Vranov) 4 km, pro polesí Lukov (Olbramkostel) 7 km. Písemné, kolkované, zapečetěné nabídky, znějící na hmoty jednotlivých skupin, přijímají se do 16. května 1925, 15 hodin, u podepsané správy, která všeobecné i bližší prodejní podmínky a potřebné tiskopisy na požádání po zaslání částky 5 Kč napřed doručí a žádoucí informace podá.

Správa státních lesů a statků v Uherčicích u Jemnice, Morava.[112]

Od 1. ledna roku 1926 se stalo pro Správu státních lesů a statků v Uherčicích nadřízenou instancí Ředitelství státních lesů a statků v Třeboni. Peněžní účetnictví vedl uherčické lesní správě důchod při Správě státních lesů v Jemnici (též účetnictví pro správu v Českém Rudolci, Lesonicích a Hostimi).

V roce 1928 byl ing. Ludwig Panzner ministrem zemědělství přeložen ke Správě státních lesů Střítěž u velkostatku Hnojník (Ředitelství státních lesů a statků Frýdek).[113][114] Rozhodnutím vlády ze dne 28. června 1929 mu bylo propůjčeno služební místo ve 4. platové stupnici s úředním titulem lesní rada.[115] Na jeho místo nastoupil ing. Stanislav Krupica, přednosta lesní správy v Jincích pod Správou státních lesů Hořovice (vojenský výcvikový prostor Hořovice-Jince),[116] jemuž bylo taktéž dnem 28. června 1929 propůjčeno služební místo ve 4. platové stupnici s úředním titulem lesní rada.[117]

Dnem 14. října 1932 převzala agendu zrušené Správy státních lesů v Uherčicích a zrušené Správy státní pily ve Znojmě Správa státních lesů Znojmo, která měla k 1. lednu 1935 v péči ve 4 polesích s 12 ochrannými okresy celkem 4 500,45 ha (z toho 4 361,36 ha zalesněných a 139,09 bezlesých) a při pile ve Znojmě 5,65 ha lesa. Po odstoupení pohraničí dne 8. a 9. října 1938 byla znojemská správa zrušena a přemístěna za pomoci Správy státních lesů a statků II v Rosicích do Jaroměřic nad Rokytnou. Lesy pak podléhaly správě říškoněmeckých orgánů (Forstamt).

V roce 1945 došlo sice nejprve k obnovení lesní správy v Uherčicích, ale už v lednu roku 1946 byla vrácena do Znojma a to v jejím téměř předválečném rozsahu se čtyřmi polesími.[118] Zkonfiskovaný majetek Oktaviána Collalto et San Salvatore přešel přímo do národní správy a jeho prvním národním správcem jmenoval Zemský národní výbor v Brně vrchního lesního radu ve výslužbě ing. Stanislava Krupicu (31. ledna 1946). Po jeho smrti (3. dubna 1947) na jeho místo nastoupil vrchní lesní rada ve výslužbě ing. František Stejskal.[119][120][121]

Odborová jednota zemědělských a lesních zaměstnanců pro Moravu a Slezsko

[editovat | editovat zdroj]

V neděli 30. března 1930 se konala v Jihlavské župě v Dačicích ustavující schůze okresní organizace Odborové jednoty zemědělských a lesních zaměstnanců (Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu) pro okres Dačice a přilehlé okresy Slavonice a Telč. Do okresního výboru byli zvoleni:

  • Okresní důvěrník: Zd. Šimůnek, správce lihovaru ve Starém Hobzí
  • Místodůvěrník: Rudolf Žák, lesmistr Český Rudolec
  • Jednatel: Jan Bartoš, hospodářský úředník, dvůr Janov
  • Pokladník: Ant. Šalanda, lesní dělník, Matějovec
  • Přehližitelé účtů: Leopold Štěpán, lesní hajný, Budíškovice; Karel Fučík, deputátník, St. Hobzí
  • Členové výboru: J. Třeček, správce lihovaru, Dačice; Štěpán Ševela, lesní hajný, St. Hobzí.[122]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Zákon č. 32/1918 Sb. o obstavení velkostatků, zákon č. 215/1919 Sb o zabrání velkého majetku pozemkového (záborový zákon), zákon č. 81/1920 Sb. (přídělový zákon) a zákon č. 329/1920 Sb. (náhradový zákon).
  2. ↑ Venkov orgán České strany agrární, 21.06.1936, s. 6.
  3. ↑ Die Herrschaft Staatz bestand neben dem Sitz Siebenhirten und dem Herrenhof Rothensee aus dem Markt Staatz, aus Kautendorf, Wultendorf, Frättingsdorf, Waltersdorf, Ernsdorf, Enzersdorf, Föllim und (Kotting-)Neusiedl.
  4. ↑ http://www.angelfire.com/realm/gotha/gotha/collalto.html
  5. ↑ Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore, HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2019/1, s. 33.
  6. ↑ Grazer Tagblatt, Di, 29. Dezember 1891, s. 5
  7. ↑ Čech politický týdenník katolický, 11.07.1892, s. 3
  8. ↑ Mährisches Tagblatt, Fr, 8. Juli 1892, s. 5
  9. ↑ Neue Freie Presse, Mo, 11. Juli 1892, s. 2
  10. ↑ Salzburger Volksblatt: unabh. Tageszeitung f. Stadt u. Land Salzburg, Fr, 15. Juli 1892, s. 5
  11. ↑ Vormundschaft-Verlängerung: Wiener Zeitung, Do, 4. Januar 1894, s. Seite 17.
  12. ↑ Regierungsblatt für Mecklenburg-Schwerin: Amtliche Beilage zum Regierungsblatt für Mecklenburg-Schwerin, 1899, s. 231
  13. ↑ Wiener Salonblatt, So, 27. Januar 1901, s. 10
  14. ↑ Wiener Salonblatt, So, 2. Juni 1901, s. 13
  15. ↑ Gutshaus Teschendorf bei Rostock
  16. ↑ Wiener Salonblatt, Sa, 31. Mai 1919, s. 3
  17. ↑ Vojenský trestní zákon č. 19/1855 ř. z. o zločinech a přečinech připouštěl promlčení zločinů.
  18. ↑ Collalto et Sän Salvatore Manfred (Fürst), Schloß Staatz, 1348 Hektar in Niederösterreich. IN: Arbeiter Zeitung, Di, 14. Oktober 1930, s. 2
  19. ↑ Wiener Montags-Journal, Mo, 22. August 1910, S. 7: C. k. Priv. Allgemeine Österreichische Boden-Credit-Anstalt a velkoobchodní společností Schoeller & Co. se dohodly s hodonínskou cukrářskou firmou Redlich & Berger na vzniku Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický se sídlem v Hodoníně (Aktiengesellschaft für Zuckerindustrie in Göding založena 30. srpna 1910).
  20. ↑ Redlich, Karl (1860-1918), Bauunternehmer
  21. ↑ biographische Enzyklopädie: Redlich
  22. ↑ Wiener Salonblatt, Sa, 1. Juni 1912, s. 17
  23. ↑ Neue Freie Presse, Mi, 2. September 1914, s. 5
  24. ↑ Neue Freie Presse, Fr, 11. September 1914, s. 9.
  25. ↑ Mistelbacher Rundschau. Ausgabe 6/2009
  26. ↑ Österreichische Land-Zeitung, Sa, 12. Juni 1915, s. 17
  27. ↑ Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), Sa, 29. Mai 1915, s. 37.
  28. ↑ Fremden-Blatt, So, 10. Oktober 1915, s. 17
  29. ↑ Fremden-Blatt, So, 14. Mai 1916, s. 15, So, 10. Dezember 1916, s. 19. So, 7. Juli 1918, s. 12.
  30. ↑ Feldblatt, So, 26. Mai 1918, s. 4
  31. ↑ Wiener Salonblatt, Sa, 21. Oktober 1922, s. 3 a Sa, 2. September 1922, s. 5
  32. ↑ Rodokmen: Oktavian Bruno Rambald Kuno Rudolf Eilert von Collalto und San Salvatore
  33. ↑ Wiener Salonblatt, So, 22. Juli 1928, s. 6
  34. ↑ Wiener Salonblatt, So, 15. September 1929, s. 8
  35. ↑ Neues Wiener Journal, So, 1. Juni 1930, s. 6
  36. ↑ Wiener Landwirtschaftliche Zeitung, Sa, 5. Februar 1921, S. 2-3.
  37. ↑ Wiener Landwirtschaftliche Zeitung, Sa, 21. April 1923, S. 4: Wie die „Reichspost" meldet, wird zur Uebernahme der in Oesterreich gelegenen Gutspachtungen der Aktiengesellschaft für Zuckerindustrie in Göding eine „Aktiengesellschaft für landwirtschaftliche Betriebe in Wien" errichtet, die die Gutsbetriebe Rotensee, Staatz, Steinabrunn, Aichhof und Katharinenhof bei Schwechat erwerben wird.
  38. ↑ Im Jahr 1830 machte die K.K. Landwirtschaftsgesellschaft in Wien Anstrengungen zur Einführung der Zuckerfabrikation in Oesterreich. Zu diesem Zwecke sandte sie den Oekonomiedirektor Dr. August Krause nach Frankreich und Deutschland, um dort die Zuckerfabrikation zu studieren; dieser verfaßte nach seiner Rückkehr ein Werk über diese Industrie und leitete die Anbauversuche mit aus Frankreich bezogenem Rübensamen, die auf der Herrschaft Staatz vorgenommen wurden. In: Wiener Landwirtschaftliche Zeitung, Sa, 7. Dezember 1907, S. 3: 100 Jahre Landwirtschaftsgesellschaft in Wien.
  39. ↑ Im Jahre 1830 entschloß sich der Herr Graf Colloredo-Mannsfeld zu Ende März zum Rübenbau in größerem Verhältnisse.
  40. ↑ [Darstellung des Runkelrübenbaues auf der Herrschaft Staatz im Jahre 1830 und 1831]. Allgemeine Österreichische Zeitschrift für den Landwirth, Forstmann und Gaertner: Centralblatt für die Resultate wissenschaftlicher Forschungen, 1831.
  41. ↑ Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore, HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2019/1, s. 33.
  42. ↑ Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore, HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2019/1, s. 33.
  43. ↑ Peter Melichar, Stefan Eminger, Ernst Langthaler: Niederösterreich im 20. Jahrhundert: Wirtschaft, Böhlau Verlag Wien, 2008, S. 618: Manfred (Fürst) Collalto hatte seinen sämtlichen Grundbesitz in Niederösterreich um Schloss Staatz, bestehend aus insgesamt 1 348 Hektar, davon 832 Hektar (61,7 %) landwirtschaftliche Nutzfläche an diese Gesellschaft verpachtet...Als Collalto 1936 sein Gut verkaufte, erhielt die Fa. Gustav & Wilhelm Low den Zuschlag. So wie Collalto hatten mehrere Großgrundbesitzer/-innen — die Brauereigroßaktionärin Käthe Dreher (Katharinenhof, Aichhof), Otto Fünfkirchen (Steinabrunn), Sophie und Franziska Schloißnig (Ebergassing) und schließlich der Fabrikant Julius Kaszab - große Teile ihrer Güter an die AG für landwirtschaftliche Betriebe verpachtet.
  44. ↑ německy Offene Handelsgesellschaft (OHG)
  45. ↑ Gerhard Nowak: Jüdische Unternehmer im österreichisch – slowakischen Grenzgebiet Angern an der March – Záhorská Ves im 20. Jahrhundert, Wien, im Dezember 2012
  46. ↑ Helmuth Hiemer: Heimat rund um Staatz, 1997, S. 150.
  47. ↑ Znaimer Tagblatt, Do, 8. April 1943, S. 4
  48. ↑ ELIÁŠ, Jan. Renesanční zahrady zámku v Uherčicích. Zprávy Státního památkového ústavu. č. 2, 1998, s. 69 – 77. ISSN 1213–2802
  49. ↑ Muzejní a vlastivědná práce, svazky 41-42, Národní muzeum, 2003
  50. ↑ Citace: „1880 wurde das Haus Wien I., Rathausstraße 21 nach den Plänen des Stadtbaumeisters Anton Adametz errichtet. Damaliger Eigentümer des vierstöckigen Hauses war Emanuel Fürst Collalto et San Salvatore, Stadthauptmann von Wien und Chef des für die Verteidigung Wiens zuständigen Korpskommandos. 1918 wurde das Haus von Frau Nettie Kunitzer erworben. In den Dreißigerjahren wechselte es erneut seinen Besitzer. Heute befindet sich das Haus im Besitz der Allgemeinen Unfallversicherungsanstalt (AUVA)” In: Rathausstraße 21
  51. ↑ Villa des Fürsten Emanuel Collalto in Wien, Heiligenstadt, Armbrustergasse Nr. 33, Der Architekt 1896
  52. ↑ Československá republika, ISSN: 1803-4853, Národní archiv, Rok vydání: 1921, Ročník: 242, Datum vydání: 11.6.1921, Číslo: 158, strana 1. Také velkostatek v Brtnici, Něm. Rudolci, Přímělkov, Okříšky, Střížov, Černá
  53. ↑ Venkov, orgán České strany agrární, 10. června 1921, s. 1-2
  54. ↑ Venkov, orgán České strany agrární, 31. srpna 1922, s. 2.: Rozhledy
  55. ↑ Venkov orgán České strany agrární, 24. únor 1923, s. 10: Pozemková reforma.
  56. ↑ Venkov orgán České strany agrární, 12. březen 1925, s. 7.: Pozemková reforma.
  57. ↑ Lidové noviny, 14.1.1923, s. 5: Rozloha konfiskovaných pozemků velkostatku Brtnice činila 116,71 ha, od 22. ledna 1923 přijímal pozemkový úřad přihlášky zájemců o tuto půdu.
  58. ↑ Venkov, orgán České strany agrární, 10. října 1925, s. 8
  59. ↑ Průvodce po archivních fondech a sbírkách, Státní archiv v Brně, Archivní správa, 1964, s. 172.
  60. ↑ Průvodce po státních archívech, Státní archiv v Brně, Archivní správa Ministerstva vnitra, 1964, s. 175.
  61. ↑ Venkov orgán České strany agrární, 10. ledna 1923, s. 9.
  62. ↑ Venkov, orgán České strany agrární, 23. února 1930, s. 6
  63. ↑ Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, Středisko regionálních dějin, 1967, s. 313.
  64. ↑ Průvodce po státních archívech, Státní archiv v Brně, Archivní správa Ministerstva vnitra, 1964, s. 175.
  65. ↑ Venkov orgán České strany agrární, 5. června 1932, s. 5.
  66. ↑ Venkov orgán České strany agrární, 15. února 1927, s. 6.
  67. ↑ Moravská orlice, 20.7.1919, s. 3.
  68. ↑ Politické strany a spolky na jižní Moravě: XXII. Mikulovské sympozium 7.-8. října 1992, Okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově, 1993, SOkABM, JAF 1
  69. ↑ Národní listy, 20.3.1923, s. 3.
  70. ↑ Politické strany a spolky na jižní Moravě: XXII. Mikulovské sympozium 7.-8. října 1992, Okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově, 1993, MZA Brno, B40
  71. ↑ Politické strany a spolky na jižní Moravě: XXII. Mikulovské sympozium 7.-8. října 1992, Okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově, 1993, SOkABM, JAF 1
  72. ↑ Rudolf Kryčer: Jihomoravští hraničáři: kus historie a přítomnosti, Nákladem Ústředního výboru Národní jednoty pro jihoz. Moravu, 1925, s. 140-145.
  73. ↑ Znaimer Wochenblatt, 08.09.1926, S. 2.
  74. ↑ Československá republika, ISSN: 1803-4853, Národní archiv, Rok vydání: 1922 - 1923, Ročník: 244, Datum vydání: 12.3.1923, Číslo: 70
  75. ↑ Od roku 1945 Státní statek Uherčice, farma Mitrov.
  76. ↑ Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, Středisko regionálních dějin (Olomouc, Czechoslovakia), Univerzita Palackého. Kabinet regionálních dějin, 1967, s. 177.
  77. ↑ Svatba: Endl Augustin a Maria Tříletý 1913 Korolupy
  78. ↑ Horácko týdenník hájící zájmy pracujících vrstev lidových, 11.3.1927, s. 5.
  79. ↑ Schematismus branné moci československé 1927, strana 386-387: Vozatajský prapor č. 3 v Brně.
  80. ↑ Venkov orgán České strany agrární, 11. ledna 1925, s. 4.
  81. ↑ Dvůr Křeslík, Jiskra, orgán OV KSČ a rady ONV v Třebíči, 17.2.1971, s. 2.
  82. ↑ Přírodovědný sborník Západomoravského muzea v Třebíči: 1980 (s. 70-73).
  83. ↑ Květy pozemkové reformy v desátém výročí republiky - Jak řádí »české ruce« na zbytkovém statku., Rudé právo, 19.10.1928, s. 4.
  84. ↑ Gustav Dostál
  85. ↑ Grössinghof přeložen jako Velký dvůr.
  86. ↑ Venkov orgán České strany agrární, 18. března 1930, s. 14.
  87. ↑ Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, Středisko regionálních dějin (Olomouc, Czechoslovakia), Univerzita Palackého. Kabinet regionálních dějin, 1967, s. 182.
  88. ↑ 199/IX (překlad), interpelace poslance dr F. Hodiny předsedovi vlády, ministrovi vnitra a ministrovi školství a národní osvěty o ukládáni trestů na svobodě A. Dohnalovi, protože jeho děti nedocházejí do české menšinové školy ve Vratěníně. Citace: „Za celou touto věcí vězí »Národní jednota« a jako její zástupce majetník zbytkového statku Smejkal podal úřadu návrh, aby Dohnalovi byly děti odebrány, poslány do bývalé domovské obce Dohnalovy a tam se zřetelem k příslušnosti pěstounů české národnosti zapsány do české školy.”
  89. ↑ Znaimer Wochenblatt, příloha Südmährerland; inzerce rok 1935, Fr. 9. August 1935, S. 8.
  90. ↑ Venkov orgán České strany agrární, 7. května 1926, s. 6
  91. ↑ Pamětní spis k jubileu čtyřicetiletému trvání Národní Jednoty pro jz. Moravu. Brno, 1926. s. 104.
  92. ↑ Venkov, orgán České strany agrární, 3. června 1923, s. 15
  93. ↑ Neuester Schematismus der Herrschaften, Güter und Zuckerfabriken in Mähren und Schlesien sowie der auf den Gütern bestehenden Brauereien, Brennereien und sonstigen Industrien, deren Besitzer, Pächter und der dabei angestellten Beamten. Karafiat, Fr., 1912, s. 127.
  94. ↑ Již neexistující Rothmühle u Písečné s lisem na olej a pilou, česky Červený mlýn (i když mlýn byl pojmenován po mlynáři jménem Roth), čp. 69, byl demolován po roce 1953. Nacházel se u hranice s Rakouskem a ležel na uherčickém collaltovském panství. V roce 1829 vyhlásila správa statku v Písečném další exekuci na tzv. Rothmühle, jejímiž majiteli byli manželé Johann a Marie M. Exekuce byla vyhlašována od r. 1819 a pro malý počet zájemců se řízení vyhlašovalo stále dokola. Už v této době měl mlýn 3 mlýnské kameny a pilu. Cena byla odhadnuta na 3 783 zl. (Brünner Zeitung der k.k. priv. mähr. Lehenbank, 1.08.1825, s. 10). Pravděpodobně mlýn nakonec koupil hrabě Antonín Oktavián Collalto, který jej pronajímal. V roce 1885 měl mlýn v pachtu Hermann Landsmann (uváděn v r. 1887, 1890, 1893, 1896, kdy byla jeho firma vymazána z živn. rejstříku), po něm Hladowetz Franz. Mlýn měl 3 mlýnské kameny a pilu, později i turbínu na výr. elektřiny. Potvrzením, že se jedná o tento mlýn na hranicích, je zpráva něm. Přírodovědeckého spolku z Brna r. 1879, který uvádí: "Bei der RothMühle, südlich von Piesling, geht der Fluss über die mährische Grenze nach Nieder - Oesterreich und vereinigt sich bei Raabs mit der weit grösseren deutschen Thaia." (U Rothmühle, jižně od Písečného, přechází řeka moravské hranice do Dolních Rakous a u Raabsu vtéká do mohutnější německé Dyje). V roce 1926 se ve Vlastivědě moravské uvádí: "Samota „Červený mlýn“, dříve panský, jest nejjižnějším bodem okresu při hranici mor. - rakouské."
  95. ↑ Památník Vysoké Školy Zemědělské v Brně k 10. výročí jejího založení: 1919-1929, Vysoká škola zemědělská v Brně, Novina 1926, s. 90.
  96. ↑ Adresář Republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství. V Praze: Rudolf Mosse, 1937, s. 2530.
  97. ↑ HILMER, Franz a 40. Verbandstag des Zentral-Verbandes der deutschen landwirtschaftl. Genossenschaften Mährens, Schlesiens und der Slovakei (Tagung) 16.04.1973) (Brünn. 40 Jahre Genossenschaftsarbeit in Deutschmähren: zum 40. Verbandstag des Zentral-Verbandes der deutschen landwirtschaftl. Genossenschaften Mährens, Schlesiens und Slovakei in Brünn. Brünn: Zentral-Verband der deutschen landw. Genossenschaften Mährens, Schlesiens und der Slovakei in Brünn, 1933, s. 562.
  98. ↑ Venkov orgán České strany agrární, 22. března 1931, s. 14.: Oznamovatel.
  99. ↑ Hanák Boris: Slavonicko v letech 1918 - 1930, Brno 2008
  100. ↑ Boris Hanák. Slavonice 1918 - 1938.
  101. ↑ Československá republika, ISSN: 1803-4853, Národní archiv, Rok vydání: 1922 - 1923, Ročník: 244, Datum vydání: 12.3.1923, Číslo: 70
  102. ↑ Österreichische Forst-Zeitung, Fr, 7. März 1924, s. 5
  103. ↑ Venkov orgán České strany agrární, 1. červen 1922, s. 9.
  104. ↑ Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1932. III. volební období 6. zasedání.
  105. ↑ Československá republika, ISSN: 1803-4853, Národní archiv, Rok vydání: 1922, Ročník: 243, Datum vydání: 22.7.1922, Číslo: 198, strana 1
  106. ↑ Venkov orgán České strany agrární, 12. března 1926, s. 9.
  107. ↑ Ročenka Československé republiky 1927, Ročník 6, Číslo 1, s. 209
  108. ↑ Österreichische Forst-Zeitung, Fr, 7. März 1924, S. 5.: Die Verwaltung der Staatsforste und Güter Groß-Seelowitz und Ungarschitz, die bisher direkt dem Ackerbauministerium unterstand, wurde mit 1. Jänner 1924 der Direktion der Staatsforste und Güter in Prag—Bubenc als I. Verwaltungsinstanz zugeteilt.
  109. ↑ Od Horácka k Podyjí, vlastivědný sborník západní Moravy, rok vydání 1930, č. 1, s. 173-174
  110. ↑ Österreichische Forst-Zeitung, Fr, 27. März 1925, S. 4.
  111. ↑ Panzer působil jako asistent na lesnických ústavech v Písku a v roce 1913 byl jmenován lesním adjunktem na panství vojenského eráru ve Starých Benátkách (Les a lov časopis pro lesnictví, lov, rybářství a přírodní vědy, 1913 Číslo: 6, s. 93), který banka odkoupila od hraběte Leopolda Thun-Hohensteina. Vojenskému eráru nabídla zalesněný prostor v katastru obcí Mladá, Lipník, Milovice a Jiřice. V roce 1923 vydal v Písku u nakladatelství Jaroslava Buriana (Nakladatelství odborných lesnických a loveckých spisů a časopisů, právních a vojenských příruček a beletrie pro děti v Písku; knihkupectví, knihtiskárna, působnost 1892–1929) příručku «Nauka o lesním stanovišti: Půdoznalství: Nauka o podnebí» (Knihovna Antonína Švehly depozitář Kojetice). V roce 1933 byla zřízena Správa státních lesů v Kostelci nad Černými lesy za prozatímního vedení lesního kontrolora Antonína Plevky. Vedením této nové správy byl později pověřen lesní rada ing. Ludvík Panzner (Sborník vědeckého lesnického ústavo Vysoké školy zemědělské v Praze, 1977, s. 232). Dne 7. 3. 1946 byl ing. Ludvík Panzner z Pozořic (Lesní závod Pozořice, 1946–1972) jmenován prvním národním správcem statku Časkovec u Brna (Josef Babáček: Sláva i pád dvou údolí. (2.část), minulost i trochu současnosti statků Časkovec a Martinice).
  112. ↑ Venkov, orgán České strany agrární, 5. května 1925, s. 9
  113. ↑ Österreichische Forst-Zeitung, Fr, 4. Mai 1928, Seite 4
  114. ↑ Průvodce po archivních fondech a sbírkách, Státní archiv v Opavě, Archivní správa, 1959, s. 133.
  115. ↑ Venkov, orgán České strany agrární, 28. srpna 1929, s. 2
  116. ↑ Österreichische Forst-Zeitung, Fr, 4. Mai 1928, Seite 4
  117. ↑ Venkov, orgán České strany agrární, 28. srpna 1929, s. 2
  118. ↑ Průvodce po státních archívech, svazek 20, Archivní správa Ministerstva vnitra, 1966, s. 319
  119. ↑ Krejčová Monika: Příběh uherčického zámku. Poválečná historie v letech 1945 - 1979, Brno 2013.
  120. ↑ Muzejní a vlastivědná práce, Národní muzeum, 2003, s. 196
  121. ↑ Ing. František Stejskal, od roku 1928 lesní rada Státních lesů a statků v Šaštíně (agrární list Venkov, 28.08.1929, s. 2), kde byl z císařského velkostatku zřízen státní velkostatek Šaštín: "Šaštín bol rozdelený a na zvyškových statkoch začali hospodáriť jednotlivci: dvor Bobohdany (Bobogdany) – Jozef Kolár, dvor Pivovar – František Václavík, Smolinské – Hošek a Svoboda, dvor Bištava – Ján Petráš. V dvoroch Bobohdany a Pivovar boli do činnosti uvedené tamojšie liehovary."
  122. ↑ Venkov orgán České strany agrární, 8. dubna 1930, s. 9.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikibooks.org/w/index.php?title=Dějiny_Korolup/Pozemková_reforma&oldid=53919“