Přeskočit na obsah

Dějiny Korolup/Korolupy a odsun německého obyvatelstva

Přidat odkazy
Z Wikiknih

Po vypuknutí druhé světové války se v obci množila oznámení o úmrtích na frontě bojujících rodinných příslušníků, která zaplňovala stránky denního tisku. Ke konci války sestávalo obyvatelstvo Korolup, tak jako ve většině německých obcích v blízkém i vzdáleném okolí, pouze z žen, dětí a mládeže do 14 let a ze starých mužů nad 60 let. Na území obce se nacházeli (dnes těžko zjistitelné množství ) také váleční zajatci (internována skupina francouzských zajatců), němečtí přistěhovalci z Besarábie (Volksdeutsche, např. ve škole v Lubnici) a osoby nasazené na nucené práce (Zwangsarbeiter).[1]

Poslední dny války

[editovat | editovat zdroj]
NS Volkswohlfahrt - propaganda plakát

Postupující frontě předcházela na jaře roku 1945 evakuace německého civilního obyvatelstva, kterou od 4. do 22. dubna 1945 organizovala organizace NS-Volkswohlfahrt. Podle výpovědi znojemského NSDAP okresního vedoucího Felixe Bornemanna) bylo pro německé občany v rakouském městě Freistadt zřízeno uprchlické středisko. Civilní venkovské obyvatelstvo ze strachu před Rudou armádou a před možnými represemi československého lidu utíkalo do přilehlého rakouského pohraničí. Na útěk se připravovali i nacisté (gestapo, SD, KriPo), včetně stranického aparátu NSDAP. Převážná část jich uprchla do Rakouska již před příchodem fronty. V obcích zůstali jen řadoví příslušnici strany, kteří do Rakouska uprchli po osvobození. Každý „Ortsgruppenleiter“ měl podle rozkazu zajistit zničení veškerého kompromitujícího spisového materiálu, který byl následně pálen na polích.[2]

Starostové obcí a selští vedoucí (Ortsbauernführer) obdrželi 5. dubna 1945 od okresního selského svazu (Kreisbauerschaftu) důvěrný oběžník pro vyklizení okresu. Zemědělci měli použít vlastní povozy a s sebou si směli vzít pouze oděvy, kuchyňské nádobí a jídlo. Zemědělské stroje, které museli zanechat v obcích, měly být zničeny nebo alespoň vážně poškozeny. V oběžníku byly uvedeny doporučené únikové trasy ve směru na město Horn. Cílovou oblastí se stala župa Horního Podunají (Reichsgau Oberdonau). V obci nastala okamžitá mobilizace oddílu Volkssturmu, který podporovaly dělostřelecké baterie rozmístěné u Vranovské Vsi.[3]

Lenka - jih

[editovat | editovat zdroj]
Průběh války v letech 1943 - 1945

Výsadek Spelter v oblasti Moravských Budějovic pomohl ke sjednocení a spolupráci odbojových organizací. Partyzáni tak byli posíleni parašutisty, kteří řídili na území protektorátu boj proti německým okupantům. Rudolf Novotný se stal velitelem a Jan Vavrda zástupcem vznikající partyzánské skupiny. Výsadek Spelter sjednotil 12 různých partyzánských skupin s přibližně 200 členy. Došlo k propojení odbojových skupin v Šašovicích, Šebkovicích, Domamilu, Želetavě, Kněžicích, Lesné. Později byly zapojeny také skupiny soustředěné kolem města Znojma. Organizace nesla název Lenka - jih a na jaře roku 1945 spočívala její odbojová činnost z poškozování železničních tratí, narušování silničního provozu nebo z přerušení telefonního spojení. V posledních dnech války zajistila partyzánská skupina také dostatečné množství zbraní.[4]

Nálety

[editovat | editovat zdroj]
B-17-Bomber (Flying Fortress) der USAAF - Noční nálet

Po leteckých náletech na velká a průmyslová centra Třetí říše (Vídeň, Horní Slezsko) se začali na jihozápadní Moravu stahovat uprchlíci z těchto oblastí, zřizovaly se zde vojenské lazarety pro rekonvalescenci wehrmachtu a přesouvala se sem i průmyslová výroba (Znojmo). V Drosendorfu a ve Frejštejně byly zřízeny KLV-tábory (Erweiterte Kinderlandverschickung), ve Vranově a okolí tábory pro etnické Němce a všude po obcích se nacházeli uprchlíci z Vídně. S přibližující se frontou se náletům nevyhnulo ani pohraničí jižní Moravy. Bomby padaly na znojemské vlakové nádraží i průmyslový komplex okolních továrních budov, poslední válečné hrůzy letecké války postihly obce Miroslav, Dalešice. 8. května útočila sovětská letadla na Moravské Budějovice a na celou řadu dalších obcí: Běhařovice, Bítovánky, Bohutice, Citonice, Ctidružice, Čáslavice, Dalešice, Dobelice, Džbánice, Grešlové Mýto, Hostěradice, Hrotovice, Kojetice, Lechovice, Miroslav, Moravský Krumlov, Mramotice, Olbramkostel (exploze vagonu naloženého municí zdemolovala nádraží), Štěpkov, Trstěnice, Výrovice, Želetavu, Žerotice, Hrotovice (masakr na náměstí letadlem Rudé armády), Stálky.[5]

Konec války

[editovat | editovat zdroj]

9. května 1945 přebíraly správu okolních českých obcí místní národní výbory. Po osvobození panovalo v německých obcích bezvládí, neboť německá správa se rozpadla a české úřady zde začínaly fungovat pomalu. A tak „pořádek“ zde zajišťovaly různé ozbrojené skupiny partyzánů a příslušníků revolučních gard. ONV v Moravských Budějovicích na situaci v obci zpočátku neměl vliv. Správu obce Korolupy s většinou německého obyvatelstva vykonávala jmenovaná správní rolnická komise sestavená ponejvíce z tzv. spolehlivých starousedlíků v jejímž čele stál správní komisař. Jeho moc byla celkem neomezená (zrovna tak jako u národních výborů) a mohl se jím stát kdokoliv. Vedení obce se po převzetí moci opíralo hlavně o ozbrojené skupiny partyzánů.[6]

Přibližně v polovině května 1945 byla alespoň zřízena stanice Sboru národní bezpečnosti (SNB), která měla udržovat pořádek, přebírat válečný materiál, majetek po uprchlých Němcích a zajišťovat bývalé nacisty, k čemuž vedle českých starousedlíků pomáhali především zde na práci nasazení Poláci. Na podporu armády byla v českých obcích 10. května 1945 vyhlášena částečná mobilizace ročníků 1908 – 1916.[7] Ze situačních zpráv obvodních oddělení SNB se dozvídáme, že německé obyvatelstvo mělo stále vyvěšené bílé prapory a pouze starousedlí Češi zdobili své domy prapory v československých barvách. Dále zprávy uvádí, že většina Němců, kteří se nějak exponovali v NSDAP, uprchla před příchodem SNB do Rakouska a zbytek německého obyvatelstva ve strachu očekával, co se bude dít dál. Stanice SNB ve Vratěníně byla osazena velitelem a třemi gážisty, kteří byli v prvních týdnech posíleni deseti vojíny z vojenské posádky v Jindřichově Hradci.[8][9]

Zajištění hranice

[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození byl úsek státní hranice mezi ČSR a Rakouskem v okresu Moravské Budějovice obnoven podle původního předválečného rozsahu. Prozatímní plán pro zajištění státní hranice z června 1945 předpokládal obsazení jednotlivých úseků vojenskými oddíly pěšího pluku č. 24 ze Znojma a vojenskými oddíly z Jindřichova Hradce. Zajištěním hraničních „pod-úseků“ mělo být pověřeno obnovené četnictvo pohraničních expozitur – národní bezpečnostní stráž (NBS). Teprve v srpnu 1945 se měla podílet na uzavření hraničních přechodů a na znovuzřízení pasové kontroly finanční stráž. Ve druhém sledu přicházely jednotky pohraničních stanic SNB a pohotovostního pluku NB. Týlové krytí zajišťovaly ve třetím sledu armádní asistenční oddíly vojenských pohraničních divizí (tj. přepadový oddíl Znojmo, velitel poručík pěchoty Josef Josif, Žižkova kasárna). Před válkou fungovalo v úseku zdejší státní hranice několik silničních hraničních přechodů s celními úřady ve Vratěníně, Stálkách a Šafově. Jejich obsazení provedli příslušníci finanční stráže již v květnu 1945. Neprostupnost státní hranice zajišťovali příslušníci finanční stráže ve spolupráci s hlídkami pohraničních expozitur NBS (SNB).[10]

Osvobození a odsun německé obyvatelstva

[editovat | editovat zdroj]

Podle zápisu v obecní kronice (dopisovaná zpětně v roce 1964 učitelem a členem KSČ soudruhem Josefem Jírou) měla být obec s ostatními obcemi v okolí osvobozena Rudou armádou z 8. na 9. května 1945 a hned na to se podle Jíry ujali řízení obce i dosídlování „čeští lidé z okolí.” O situaci v obci kronikář mlčí, proto popsat poválečnou situaci v místě je možné jen na základě jiných pramenů a kronik v obcích, které situaci těsně po ukončení války zaznamenaly. V prvních dnech odklízelo německé obyvatelstvo silniční zátarasy, čistilo obec, zarovnávalo vykopané zákopy nebo připravovalo ubytování pro sovětské vojáky. Později bylo přidělováno na zemědělské statky. Německé obyvatelstvo nesmělo navštěvovat hostince, zábavy, mělo snížené zásobovací příděly, povinně nosilo žlutou nebo bílou pásku s nápisem „němec“ (později vyšité písmeno „N“).[11] První etapa odsunu proběhla hned měsíc po osvobození 9. června 1945, což potvrzuje i zběžný zápis v kronice.

Schweinbarther Berg - od roku 1963 je památníkem vyhnaných německých Jihomoravanů (heimatvertriebenen Südmährern)

Formování partyzánských oddílů a pokyny shora

[editovat | editovat zdroj]

Odsun německého obyvatelstva z obcí v jihozápadním cípu Moravy prováděla na přelomu května a června 1945 ozbrojená skupina vedená plukovníkem Vladimírem Hobzou, kterou tvořili muži z Tábora, Soběslavi, Milevska a Mladé Vožice. Někteří z nich měli být za okupace členy partyzánské skupiny „Táborité“. Velitel „Táboritů“ Josef Hojdar tuto partyzánskou skupinu 18. května 1945 rozpustil a předal pod vojenské velitelství v Táboře. Reaktivovaný plk. Hobza ve funkci „staršího vojenského velitele“ v Táboře uvedl, že rozkaz ke shromáždění partyzánů a dalších dobrovolníků a následnému „vyčištění“ jižní hranice od Němců na úseku od Českých Velenic po Moravské Budějoviceže dostal z ministerstva národní obrany. Dne 23. května 1945 odjel s asi 200 muži do oblasti Českých Velenic, kde také okamžitě zahájil odsun německého obyvatelstva, k němuž dostal také svolení od generála Ludvíka Svobody.[12][13][14] Z archivních zpráv jasně vyplývá, že se o „divoký a neřízený odsun” nejednalo. Velení armádních složek i vláda se od začátku na vyhnání německého obyvatelstva angažovaly. Tomáš Staněk ve svém díle „Poválečné "excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování” uvádí, že Hobzovy formace se dopouštěly „nepřístojností“ také na Moravskobudějovicku. Například ještě v roce 1947 pátrala obyvatelka obce Dešná po automobilu, který si Hobza a ppl. Čekal „vypůjčili” za účelem dopravy do Prahy, kde měli získat další pokyny k odsunu Němců a vozidlo majitelce už nevrátili.[15]

Vladimír Hobza

[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Hobza se narodil 17. 2. 1891 v obci Luka u Jihlavy. V roce 1914 přerušil studium medicíny a narukoval do rakousko-uherské armády. Hned v srpnu roku 1914 padl na ruské frontě do zajetí a v roce 1916 vstoupil do čs. legií. V čs. legiích působil jako lékař 2. jezdeckého pluku, kde to dotáhl až na hodnost poručíka. Po válce vyučoval na vojenských školách. V Pardubicích vznikl 8. října 1920 prvorepublikový dragounský pluk č. 8 a v říjnu 1935 se plk. jezd. Vladimír Hobza stal jeho velitelem. Naposledy velel 7. dragounskému pluku v Hodoníně. V armádě ho velitelé neustále postihovali tresty za „skandální finanční problémy a alkoholismus”. Vlastně Hobzu před propuštěním do civilu zachránil jen naprostý nedostatek českých důstojníků v čs. armádě a od 30. let státní a mezinárodní situace. V roce 1939 byl s roční vojenskou rentou 46 200 korun a s výchovným na dvě dcery poslán na dovolenou. Celou dobu okupace prožil nerušeně na Vysočině v Černovicích nedaleko Pelhřimova a Tábora. Do odbojového hnutí se zapojil až z pokynu ministerstva národní obrany v květnu 1945, kdy byl reaktivován pro převzetí vojenského velitelství v Táboře a rozpuštěné partyzánské skupiny. MNO pak velitele plk. Hobzu následně pověřila „čistkou Němců” (viz výše). O zrůdnostech plk. Hobzy a členů jeho formace během odsunu se dozvídáme díky českému obyvatelstvu z Vitorazska, které se po odsunu mohlo navrátit a podalo tak svědectví o jeho průběhu. Pravděpodobně za své „zásluhy během odsunu” mohl Hobza opět sloužit v čsl. armádě a velet 16. divizi v Písku. Na podzim 1. října 1945 vzniklo v Karlových Varech velitelství divize čs. armády a velitelem byl jmenován plukovník jezdectva Vladimír Hobza, který byl taktéž povýšen do hodnosti brigádního generála. Během vyšetřování násilností a vražd Hobzových gardistů si začali jeho nadřízení v armádě stěžovat také na jeho nezodpovědnost, alkoholismus a neustálé dluhy. Brigádní generál Vladimír Hobza za své činy potrestán nikdy nebyl. V říjnu 1946 předal velení divize plukovníku generálního štábu Josefu Vrzáčkovi a 1. ledna 1947 byl v 55 letech s ročním důchodem 80 000 Kč z Československé armády propuštěn. Z Karlových Varů se neodstěhoval a svůj život zde spokojeně dožil.[16]

„Vyčištění“ jižní hranice

[editovat | editovat zdroj]
Südmährenkreuz - památný kříž na vrcholu kopce Schweinbarther Berg

Popis průběhu odsunu vystěhovanými pamětníky se dokonale kryje s výsledky bádání současných historiků. Partyzáni pod velením Hobzy přijeli na nákladních autech do obce 9. června 1945. Nejprve procházeli jednotlivé domy a hledali bývalé nacisty nebo vojáky wehrmachtu. Hobzovi muži německému obyvatelstvu přikázali, aby se během půl hodiny shromáždilo s příručním osobním zavazadlem (30 – 50 kg) před kostelem a ze starých mužů vybrali několik rukojmích, které odvedli ke zdi, kde museli, až do doby než se veškeré k odsunu vyzvané obyvatelstvo dostavilo k odchodu, stát před namířenými samopaly. Exponovaní nacisté se v obci nenacházeli a běžná trojka sestávající ze starosty, místního velitele NSDAP a sedláckého vůdce (Ortsbauernführer) zrovna tak. Starosta byl povolán na frontu, kde padl, obvodní velení NSDAP z Vratěnína opustilo obec hned po vydaném oběžníku.

U vratěnínské celnice, kam byli odváděni i ostatní obyvatelé okolních obcí, partyzáni ještě jednou německému obyvatelstvu prohledali zavazadla a případně zabavili cennosti a peníze. Všichni pak byli jimi vyvedeni k celnici na rakouské straně. Ženy, děti a staří muži, kteří byli vytrženi z jejich rodinného, pracovního a společenského života, se tak ocitli úplně materiálně oloupeni za hranicemi čsl. státu. Systematické vysídlování bylo v začátku prováděno s velkou brutalitou a teprve až v roce 1946 následovaly řízené transporty.[17] Druhou etapu odsunu dokumentuje korolupská kronika slovy: „...zbytek německého obyvatelstva byl vysídlen až 2. dubna v roce 1946” (druhá etapa odsunu probíhala od 24. ledna do 29. října 1946).[18]

Čeští pamětníci vypráví, že ještě před příchodem partyzánů se Johann Entenfellner, majitel mlýna zastřelil. Na německé straně pamětníci vzpomínají na čtyři rukojmí z Vratěnína a jednoho z Mešovic, kteří byli z Vratěnína odtransportováni do Dešné a zde 10. června 1945 členy Národní stráže popraveni. Jednalo se o sedláka Zawadila, hospodského Otmara Reibera, sedláka Augusta Högenauera (Rakušana), sedláře Balzera a vrchního lesního Huberta Schreibera.[19] Soudní přezkoumání těchto vražd nebylo provedeno.[20][20] Tesařský mistr Eduard Prager, majitel uherčické pily, byl Matějem (Matthiasem) Kočím z Dobré Vody (Gutwasser), Stanislavem Kočím z Uherčic (Ungarschitz) a Oldřichem Svátkem ze dvora Křeslík u Stálek (Grössinghof) přivlečen z rakouského území a společně se třemi obyvateli Uherčic ve Frejštejně (Podhradí nad Dyjí) bestiálně zavražděn.[21][20] Lubničtí pamětníci odsunu připomínají Franze Heße (koláře), který byl českými četníky dovlečen z Drosendorfu do Vratěnína (Fratting) a zde ubit k smrti.[22]

V celku vnímá německé obyvatelstvo odsun jako nespravedlnost, nelidský akt a podle mezinárodního práva jako zločin. Všichni vysídlenci se ocitli v Rakousku v tíživé situaci, bez jídla a bez přístřeší. Díky starousedlickým vazbám a tvrdé prací si vybudovali nový domov a existenci: vyhnané obyvatelstvo z Korolup z 90 % v NSR (Spolková republika Německo, Bádensko-Württembersko), menší část v NDR (Německá demokratická republika) a 10 rodin v Rakousku.[23][24][25] Na konci června 1945 byla většina stavení již osídlena českým obyvatelstvem a podle kroniky se mělo jednat zejména o mladou populaci z okolních českých obcí. Pro zabezpečení řádného hospodářského využití prázdných usedlostí a jejich přidělování národně spolehlivým osobám byla zřízena v Moravských Budějovicích Okresní rolnická komise pro osídlení, kterou v obci zastupoval zpočátku správní komisař B. Tříletý, majitel zbytkového statku v Korolupech, po zřízení Národního výboru přešla kompetence osídlování na místní rolnickou komisi.

Konfiskace majetku a národní správa

[editovat | editovat zdroj]
Museumsdorf Niedersulz - skanzen jehož část Südmährerhof mapuje kulturu a život německých Jihomoravanů a jejich dějiny se táhnou jako červená nit celou expozicí muzea [26]

Mezi největší konfiskovaný majetek patřil velkostatek Uherčice s vápenkou a cihelnou, knížete Oktaviána Collalta, též parní pila Eduarda Pragera s denní výkonností pořezu minimálně deseti kubíků kulatiny, .[27]. Pila „Eduard Prager” byla nejprve spravována Rudolfem Jelínkem a později Aloisem Ampapou.

Národním správcem velkostatku v Uherčicích byl jmenován vrchní lesní rada Ing. Stanislav Krupica, hospodářským správcem Stanislav Jaš. Pod velkostatek spadal ještě hospodářský dvůr Mitrov a fungující lihovar. Po roce národní správy musely být cihelna u Korolup a vápenka v Uherčicích kvůli potřebné a finančně náročné opravě a pro nedostatek pracovních sil odstaveny (prozatímně).[28] Reorganizace správy polnohospodářských statků v Uherčicích nebyla vůbec jednoduchá a ještě dlouho se táhla. Válečné škody po Rudé armádě byly obrovské, po odsunu německého obyvatelstva nastal všude v pohraničí nedostatek pracovních sil, tažného dobytka a zemědělských strojů.

Názory na odsun Němců se lišily dle chování německých obyvatel k Čechům za okupace. V některých pohraničních obcích Jemnicka, jak uvádí zpráva pro radu Okresního národního výboru konanou 6. září 1945, starousedlíci Němcům „nadržovali” a novousedlíci si na ně stěžovali. Současně si prý někteří Češi kvůli získání majetku brali za manželky Němky. Někteří obyvatelé Němci nebyli z důvodu potřebnosti odsunuti (lékaři, zemědělští a jiní odborníci). Stávalo se, že až do druhé vlny odsunu bydleli na zabraném majetku s českým národním správcem společně nebo byli vystěhováni do volných chalup. Ne všichni němečtí obyvatelé Korolup vyčkali příjezdu Rudé armády, někteří odcházeli již dříve před postupující frontou nebo po obnovení československého státu. V prvním poválečném měsíci docházelo k vraždám bez soudu nebo k sebevraždám, k represáliím na německém obyvatelstvu, ke znásilněním Rudou armádou, rabování a krádežím.[29][30][31]

Výzva k „vysídlení“

[editovat | editovat zdroj]

Osoby, které jsou určeny k transportu, opustí byt v plném pořádku. Zavazadlo povolené pro jednu osobu: 1 zavazadlo o 60 kg a příruční zavazadlo nejvýše o 10 kg. Všechno ostatní musí v domovech zůstat na místě bydliště, např. závěsy, koberce, stolní lampy, zrcadla, umyvadla, části zařízení, ubrusy, dva ručníky, postele s matracemi, prostěradla a minimálně jeden polštář s peřinou, všechno čerstvě povlečené. Zavazadlo nesmí být zabaleno do povlečení nebo koberců. Bude-li toto při kontrole zjištěno, nebude postižená osoba přibrána do transportu, ale zůstane v zemi a poslána na práci.[32][33]

Poválečné volby

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1946 se konaly první poválečné volby. V celém okrese Moravské Budějovice zvítězili lidovci (10 114 hlasů), následovaní komunisty (7 097) a dále národními socialisty (4 258) a sociálními demokraty (2 975). Nové obyvatelstvo Korolup rekrutované převážně ze zemědělského proletariátu z okolních českých obcí volilo politické strany: Komunistická strana Československa (73), Československá strana lidová (69) a Československá sociální demokracie (9), Československá strana národně socialistická (8), z celkem 172 voličů.[34] Nejsilnější podporu měla KSČ na jihu okresu Moravské Budějovice. Drtivé vítězství zaznamenala především v oblasti, kde před válkou žilo německé obyvatelstvo. Vesnici Vratěnín, která leží přímo na rakouské hranici, a kde nezůstalo po vysídlení téměř žádné původní české a německé obyvatelstvo, byla dávána za vzor ostatním JZD v moravskobudějovickém okrese a taktéž bylo JZD Vratěnín vůbec prvním JZD na okrese, které přešlo na hospodaření IV. typu.[35][36] Obdobnou komunistickou baštou se stalo Staré Hobzí, kde byla místní organizace KSČ založena již v létě roku 1945.[37]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Eminger, Stefan, wissenschaftlicher Mitarbeiter des NÖ Instituts für Landeskunde und des NÖ Landesarchivs, Zwangsarbeit an der „Volkstumsgrenze“, Zivile ausländische Arbeitskräfte, Kriegsgefangene und „ungarische Juden“ in Südmähren
  2. ↑ KOC Karel: Obnovení a činnost orgánů bezpečnosti v pohraničí znojemského okresu (květen 1945–leden 1946), sbornik 10 -2012, kap. 4
  3. ↑ MALENA Leoš: Konec česko-německého soužití v okrese Znojmo v roce 1945, diplomová práce PdF MU Brno, Brno 1995, s. 58
  4. ↑ Ústav pro studium totalitních režimů, Dokumentační projekty, Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989, Antonín Plichta (1894–1951)
  5. ↑ Milan Krejčiřík: Kam dopadaly sovětské bomby v posledních hodinách války?
  6. ↑ SOkA ZNOJMO, fond ONV Znojmo - zápisy, karton číslo 1, zápis z 11. května 1945.
  7. ↑ KUDLÁČEK Martin Mgr.: Vývoj česko-německých vztahů ve Znojmě v letech 1918 - 1938, Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, obor: historie - české dějiny, 2005, česky
  8. ↑ KOC Karel: Obnovení a činnost orgánů bezpečnosti v pohraničí znojemského okresu (květen 1945–leden 1946), sbornik10 -2012, kap. 4
  9. ↑ Seznam obcí v Republice Československé, Díl 1, Státní úřad statistický (Czechoslovakia), Práce, 1948: Obec Korolupy, poštovní úřad Uherčice, stanice SNB Vratěnín, 341 obyvatel, Lubnice 256 obyvatel, Mešovice poštovní úřad ve Vratěníně, SNB ve Vratěníně, počet obyvatel 182, Vratěnín 473 obyvatel, Uherčice 469 obyvatel. Další poštovníúřad a stanice SNB se nacházely v Polici (539 obyvatel) - stanice SNB v Dešné, Jemnici, Budkově.
  10. ↑ Karel Koc: Obnovení a činnost orgánů bezpečnosti v pohraničí znojemského okresu (květen 1945–leden 1946), studie - Sborník 2012
  11. ↑ Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. Středokluky 2010. Díl II.3 z řady: ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (ed.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: Dokumenty z českých archivů, 332 s. ISBN: 978-80-86057-68-2
  12. ↑ Více k činnosti partyzánské skupiny pluk. Hobzy v A MV Kanice, fond A 2/1, inv. j. 1765, kart. 56 (Události v revoluční době)
  13. ↑ Duben – srpen/září 1945: „Divoký odsun“ a počátky osídlování. Středokluky 2011. Díl II. 1 z řady: ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (ed.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: Dokumenty z českých archivů, 960 s. ISBN: 978-80-86057-71-2
  14. ↑ Srpen/září – prosinec 1945: Příprava organizovaného odsunu a postup osídlování. Středokluky 2011. Díl II.2 z řady: ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (ed.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: Dokumenty z českých archivů (v tisku), 482 s.
  15. ↑ Tomáš Staněk: Poválečné "excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, s. 260
  16. ↑ Promlčená genocida - Promlčená genocida
  17. ↑ Češi a Němci do roku 1945. Úvod k edici. Středokluky 2010. Díl I. z řady: ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (ed.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: Dokumenty z českých archivů, 376 s. ISBN: 978-80-86057-66-8
  18. ↑ V roce 1938 žilo v Československu 3 320 000 Němců, po dokončené druhé etapě v republice zůstalo pouze 300.000 německých obyvatel. Naše Demokracie, 01.11.1946, s. 2
  19. ↑ Franzel Emil: Die Vertreibung: Sudetenland, 1945/1946, s. 139/140
  20. ↑ 20,0 20,1 20,2 Kurlupp [online]. portal.suedmaehren.at, [cit. 2011-06-26]. Dostupné online. (německy)
  21. ↑ Franzel Emil: Die Vertreibung: Sudetenland, 1945/1946, s. 139/140
  22. ↑ Franzel Emil: Die Vertreibung: Sudetenland, 1945/1946, s. 139/140
  23. ↑ Dokumenty - vysídlení [online]. www.slavonice-zlabings.eu, [cit. 2011-06-26]. Dostupné online. (německy)
  24. ↑ Dokumenty - vysídlení [online]. www.slavonice-zlabings.eu, [cit. 2011-06-26]. Dostupné online. (německy)
  25. ↑ Vitorazsko [online]. rozhledy2010.blogspot.co.at, [cit. 2013-12-02]. Dostupné online. (německy)
  26. ↑ Der Südmährerhof - Volkskunde na stránkách:Der Südmährerhof
  27. ↑ Vyhláška ministra průmyslu ze dne 27. července 1948 o znárodnění podniků podle zákona č. 114/1948 Sb.
  28. ↑ Krejčová Monika: Příběh uherčického zámku. Poválečná historie v letech 1945 - 1979, Brno 2013
  29. ↑ 1945, 7. června, Lidéřovice. – Denní rozkaz č. 17 plk. jezd. Vladimíra Hobzy, velitele „expedičního“ partyzánského uskupení, podřízeným jednotkám; postup při vysídlování Němců a osídlování v dačickém a moravskobudějovickém okrese.
  30. ↑ 1945, 19. června, Praha. – Rozkaz k „odsunu německého obyvatelstva za hranice“ vydaný velitelem I. armádního sboru pro velitelství 1. a 12. divize; bližší instrukce k výběru vysídlovaných osob, k nakládání se zabaveným majetkem a k volbě odsunových tras.
  31. ↑ 1945, 10. července, Praha. – „Osídlovací plán pohraničí českých zemí po odsunu Němců (z hlediska celostátního hospodářství a obrany státu)“ sestavený prof. techn. dr. ing. Karlem Matyášem; nové uspořádání sídelních oblastí, mimo jiné též s ohledem na strategické zájmy Sovětského svazu; požadavek snížit počet obyvatel na polovinu předválečného stavu; vymezení pěti zvláštních osídlovacích zón; „jedinečná příležitost“ k systematickým strukturálním změnám odpovídajícím potřebám státu.
  32. ↑ Písemné prameny [online]. www.geschichtsbausteine.uni-passau.de, [cit. 2013-12-02]. Dostupné online. (česky, německy)
  33. ↑ Tomáš Staněk a Adrian von Arburg: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 - Češi a Němci do roku 1945, Nakladatel: SUSA, Rok vydání: 2010 (1. vydání), ISBN 978-80-86057-66-8, EAN: 9788086057668, Popis: 1× kniha, vázaná, 376 stran, 18,1 × 25,1 cm, česky
  34. ↑ Naše demokracie, ročník 1946.
  35. ↑ Vpřed za socialistickou vesnici!. Moravské Budějovice 1952, 2., č. 3. Periodicita není známa.
  36. ↑ Zeit - Zeugen der Besatzungszeit, 1945 - 1955, der Bezirk Horn, Eigentümer und Herausgeber: Nö. Bildungs- und Heimatwerk und Dorferneuerungskomitee, OSR Erwin Frank, Dir. Leo Nowak im Eigenverlag. Ins Internet gebracht: Harald Holzer, Sigmundsherberg, im Mai 1995
  37. ↑ Kladivo a srp, časopis komunistické strany Československa na Jihlavsku, 02.08.1945, č. 22, s. 2

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Markel, Martin: Vysídlení Němců z jižní Moravy 1945-1949, Vojenská akademie Antonína Zápotockého 1968, Místo uložení: Moravská zemská knihovna v Brně. Signatura: 2-1117.107. ISBN: 80-85960-41-9
  • Arburg, Adrian: Migrationsprozesse in der Tschechoslowakei. Die Vertreibung der Deutschen und ihre binnenstaatlichen Folgen 1945–1950, München 2007 (1. und 2. Auflage; Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, 111), S. 241–284.
  • Arburg, Adrian von: Kdo byl německým antifašistou?/ Wer war ein deutscher Antifaschist? in: Okurka, Tomáš (Hg.): Zapomenutí hrdinové: Němečtí odpůrci nacismu v českých zemích/Vergessene Helden: Deutsche NS-Gegner in den böhmischen Ländern. Ústí nad Labem (Aussig) 2008, S. 9–24.
  • Bahlcke, Joachim/ Eberhard, Winfried/Polívka, Miloslav: Handbuch der historischen Stätten. Böhmen und Mähren, September 1998.
  • Bartoš, Josef/Schulz, Jindřich/Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, 9: Okresy Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče, Mikulov, 12: Okresy: Třebíč, Moravské Budějovice, Dačice. Ostrava (Ostrau) 1966.
  • Berwid-Buquoy, Jan: Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR 1918–1920. Theorien der Nationalismen (Dissertation), České Budějovice (Budweis) 2005.
  • Blaschka, Walfried: Historisches Ortsverzeichnis Südmährens, in: Beiträge zur Geschichte und Landeskunde Südmährens, Heft 8, Geislingen/Steige 1982.
  • Bornemann, Felix: Kunst und Kunsthandwerk in Südmähren, Geislingen/Steige 1990.
  • Bornemann Hellmut: Land an der Thaya.
  • Bornemann Hellmut: Znaim. Stadt an der Thaya. Lebendige Vergangenheit, Wien 2007. Brandes, Detlef: Der Weg zur Vertreibung 1938–1945: Pläne und Entscheidungen zum Transfer der Deutschen aus der Tschechoslowakei und aus Polen, München 2001 (Veröffentlichung des Collegium Carolinum, Bd. 94).
  • Elsinger, Reiner: Vertreibung der Deutschen aus Südmähren.
  • Frodl, Gerald/Blaschka, Walfried: Die Kreise Neubistritz und Zlabings von A - Z. Geislingen/Steige 2008.
  • Frodl, Gerald/Blaschka, Walfried: Der Kreis Znaim von A - Z. Geislingen/Steige 2010.
  • Hrabcová Lucie: Organizace veřejné správy v období první republiky (s přihlédnutím k Organizaci veřejné správy v politickém okrese Hustopeče) - Diplomová práce, Brno 2006
  • Jašš, Richard Mgr: Pokus o geografické vymezení německé iredenty v českých zemích na podzim roku 1918, disertační práce.
  • Kaukal, Bruno: Die Wappen und Siegel der südmährischen Gemeinden, Geislingen/Steige 1992.
  • Kleindienst, Leopold: Die Siedlungsformen, bäuerliche Bau- und Sachkultur Südmährens, 1989.
  • Kreuzer, Anton/Frodl, Gerald/Schickel, Alfred: Geschichte Südmährens, 3 Bände, Geislingen/Steige 1975, 1996 und 2001.
  • Kronika obce Korolupy
  • Lange, Fritz: Südmähren. Bilder erzählen Geschichte, Erfurt 2010.
  • Lederer, Hans: Die germanische Besiedlung Südmährens, in: Beiträge zur Geschichte und Landeskunde Südmährens, Heft 9, Geislingen/Steige 1986.
  • Altösterreichisches Lesebuch
  • Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců (kolektiv autorů, překlad P. Kamas), guidemedia Brno 2012, ISBN 978-80-905310-0-0, Vazba: brožovaná, počet stran: 160, Rozměry: 240×170
  • Papírník, Miloš: Bibliografie okresu Znojmo. Brno 1992.
  • Prinz, Friedrich: Böhmen und Mähren. Siedler, Berlin 1993.
  • Prokůpek, Bohumír; Prokop, Paul u.a.: Jižní Morava. Příroda a Památky/Südmähren. Die Natur und die Denkmäler, Praha 1991.
  • Schweickhardt, Franz: Darstellung des Erzherzogtums Österreich unter der Enns. Viertel unter dem Manhartsberg. Bde. 1, 2, 7. 1833/35
  • Seibt, Ferdinand: Deutschland und die Tschechen. Geschichte einer Nachbarschaft in der Mitte Europas. 3. aktualisierte Auflage. Piper, München / Zürich 1997.
  • Staněk, Tomáš: Verfolgung 1945: Die Stellung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien (außerhalb der Lager und Gefängnisse), Wien/Köln/Weimar 2002 (Buchreihe des Institutes für den Donauraum und Mitteleuropa, 8, Original: Perzekuce 1945, Übersetzung aus dem Tschechischen).
  • Staněk, Tomáš: Internierung und Zwangsarbeit. Das Lagersystem in den böhmischen Ländern 1945–1948, in: Veröffentlichungen des Collegium Carolinum Band 92. Aus dem Tschechischen von Eliska und Ralf Melville, München 2007.
  • Tielsch-Felzmann, Ilse: Südmährische Sagen. München 1969. Vlastivěda moravská, Dil II: 27.
  • Weisz, Franz/Elsinger, Reiner: Die historischen Ursachen der Vertreibung der Deutschen aus Südmähren 1945 - 1946 und die völkerrechtlichen Konsequenzen. Ein zeitgeschichtliches Forschungsprojekt, Wien 1996.
  • Winkelbauer, Thomas: Kontakte und Konflikte. Böhmen, Mähren und Österreich. Aspekte eines Jahrtausends gemeinsamer Geschichte, Waidhofen a.d. Thaya 1993 (Schriftenreihe des Waldviertler Heimatbundes, Bd. 36).

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikibooks.org/w/index.php?title=Dějiny_Korolup/Korolupy_a_odsun_německého_obyvatelstva&oldid=53476“