České dějiny/Počátky Českého království
Sámova říše[editovat | editovat zdroj]
Zřejmě prvním státním útvarem na našem území byla Sámova říše, jejíž existence je známa díky Fredegarově kronice. Existovala v letech 624–659 nebo 626–661. Pojila se s osobou franského kupce Sáma, který si získal velkou prestiž jako velitel během bojů Slovanů s Avary, ovládajícími dlouhá léta střední a jihovýchodní Evropu.
Říše vznikla spojením slovanských kmenů, které byly do té doby podřízeny kaganátu v Panonii, ten byl však na začátku 7. století ve vnitropolitickém rozvratu mezi několika nástupci chána Bajana. Franský kupec Sámo toho využil a spojil slovanské kmeny proti nim. Poté byl zvolen jejich vůdcem. Nově vzniklá Sámova říše měla charakter blízký avarskému (turko-tatarskému) kaganátu, tj. kmenovému svazu, jenž byl posílen prozíravou sňatkovou politikou (Fredegar píše o 12 manželkách). Centrum Sámovy říše se nacházelo pravděpodobně na rozhraní Moravy a Dolního Rakouska. Říše dosáhla nemalého významu. Již v době před Sámovou říší byly slovanské kmeny velmi schopnou pěší armádou. Svou bojeschopnost (hlavně však díky dobrému vedení) dokázaly také, asi v jediném písemně dochovaném střetu, v bitvě u Wogastisburgu v roce 631, kdy porazily franská vojska krále Dagoberta I. V následujících pěti letech byly podnikány nájezdy na franské území.
Má se za to, že po Sámově smrti (658 nebo 661) se jeho říše rozpadla, čemuž pravděpodobně velmi napomohl fakt, že Sámo měl početné potomstvo (podle Fredegara snad 22 synů a 15 dcer). Odstředivé kmenové tendence byly posíleny tím, že téměř každý mocnější kmen svazu měl mezi Sámovými manželkami svou zástupkyni a jejího syna – pretendenta trůnu, se kterým se mohl identifikovat. To, co bylo za Sámova života při udržování říše výhodou, se po jeho smrti stalo naopak překážkou. O období po rozpadu Sámovy říše nejsou žádné písemné prameny, přesto podle archeologických nálezů lze usuzovat, že říše fungovala dále, ale samozřejmě ne v takovém měřítku. Byla pravděpodobně roztříštěna mezi Sámovy následovníky, kteří vládli na svých územích. V určitých pramenech se objevují jména jako Marovod, Vladuc z Karantánie či král Suanthos, ale jejich reálnost je velice neurčitá. Hradiště, která byla na vzestupu za Sámovy vlády, nezanikla, ba dokonce se dále rozvíjela. Z tohoto lze usuzovat, že se stala jádrem při založení budoucí Velkomoravské říše, kdy se moci chopili Mojmírovci.
Velká Morava[editovat | editovat zdroj]
Prvním útvarem na našem území který lze označit za ranou formu státu byla Velká Morava. Vznikla v r. 833, kdy moravský kníže Mojmír (asi 830–846) ovládl Nitransko.
Za vlády jeho synovce Rostislava (846–870) došlo r. 855 k válečnému vyostření střetu zájmů s východofranským králem Ludvíkem II. Pro posílení státu a křesťánství bylo vysláno poselstvo k papeži. Nakonec však bylo úspěšnější poselstvo vyslané r. 863 do Cařihradu, odkud byla na Moravu vyslána misie v čele s Konstantinem (Cyrilem) a Metodějem.
Rostislava zajmul a do franských rukou vydal jeho synovec Svatopluk (870–894). Frankové ho zanedlouho zajali také, ale Svatopluk lstí a za pomoci moravských předáků zvítězil a Franky vyhnal. R. 874 byl dohodnut mír (Svatopluk složil slib věrnosti a zavázal se odvádět tribut).
Po Svatoplukově smrti na počátku vlády jeho syna Mojmíra II. (894ľ906/907) se od Velké Moravy oddělilo České knížectví. Mojmírův bratr Svatopluk se snažil prosadit za podpory východofranského krále Arnulfa a Morava se též začínala dostávat pod tlak Maďarů, kteří r. 893 vytlačili Bulhary za Dunaj. R. 903 nebo 904 utrpěl od Maďarů Mojmír těžkou porážku, r. 907 jimi bylo poraženo i bavorské vojsko, což v podstatě znamenalo konec Velké Moravy.
Přemyslovci[editovat | editovat zdroj]
Prvním doloženým rodem, který v Čechách vládl, byli Přemyslovci. Prvním z nich byl Bořivoj (asi 865/870–888/894), který se nechal pokřtít od Metoděje u Svatopluka na Velké Moravě. Kníže Bořivoj založil první křesťanský kostel v Čechách na svém sídle v Levém Hradci. Po vzbouření a vyhnání ze země se Bořivoj do Čech znovu vrátil a za pomoci Velké Moravy byl opět dosazen jako panovník. Záhy na to přesunul centrum moci z Levého Hradce do "svatého místa" českých kmenů - Prahy, kde dal postavit kostel Panny Marie.
Po Bořivojovi smrti vládl Ludmilin a Bořivojův starší syn Spytihněv (do roku 915), který započal budování státu a státní správy. Po jeho smrti se ujal moci mladší Bořivojův a Ludmilin syn Vratislav.
Vratislav (915–921), který na Pražském hradě založil baziliku sv. Jiří byl ženat s Drahomírou z kmene Havolanů. S ní měl nejméně dva syny - Václava a Boleslava.
Po smrti Vratislava přejala vládu kněžna - vdova Drahomíra, jako regentka za nedospělého Václava. Jiná politická orientace a touha po moci vyvolala konflikt mezi ní a její tchýní Ludmilou (matkou Vratislava), který vyvrcholil Ludmiliným zavražděním (921) na hradu Tetíně.
Václav se ujímá moci roku 924 nebo 925. Jedním z jeho prvních činů bylo přenesení ostatků babičky Ludmily z Tetína do Prahy. Ten rozšířil území o Kouřimsko a hned poté se dostal do válečného konfliktu se saským Jindřichem I. Saská a bavorská vojska vpadla na české území v roce 930. Václav po své porážce složil Jindřichovi slib věrnosti a zavázal se odvádět tribut jako ostatní vládci, kteří nechtěli být se Sasi v konfliktu. Václav se pak snažil rozvíjet takovou politiku, aby Čechy dosáhly respektovanějšího postavení, zejména využíval pomoci církve, a mimo jiné od Jindřicha dostal darem rámě sv. Víta (saského patrona), na jehož počest založil na Pražském hradě rotundu. Roku 935 se ujímá vlády Václavův mladší bratr Boleslav I., který nesouhlasil s Václavovou politikou a z toho důvodu ho nechal zavraždit. Zanedlouho po své smrti byl prohlášen za svatého a o jehož životě se dozvídáme ze staroslověnské legendy, která byla zapsána hlaholicí a pochází z 10. stol. (zde se jako rok Václavovy smrti uvádí chybně r. 929).
Boleslav změnil politiku Čech - odmítl poslušnost Ottovi I. a dostal se s ním tak do dlouhodobého válečného konfliktu. Mír byl uzavřen r. 950. V r. 955 společně s Ottou zvítězili proti Maďarům v bitvě na Lešském poli u Augsburgu, což vedlo i k rozšíření českého území. Boleslav začal posléze prosazovat procírkevní politiku, přenesením ostatků svého bratra do chrámu sv. Víta v podstatě založil Václavův kult. Za své vlády dobudoval státní správu a rovněž se začaly i razit prvně známé české mince - denáry. Měl nejméně 4 děti: Mladu, Doubravku, Strachkvase a Boleslava. Mlada se stala abatyší prvního kláštera v Čechách (benediktýnek) při kostele sv. Jiří na Pražském hradě. Doubravka napomohla šíření křesťanství do Polska – stala se manželkou Měška I.
Boleslav II. Pobožný (972–999) upevnil hradskou soustavu a od ostatních českých knížat vybíral mírovou daň (tribut pacis). Jeho ženou byla Emma či Hemma, vdova po franckém císařovi Lotharovi. Roku 973 založil v Praze biskupství (biskup Dětmar).
Sv. Vojtěch pocházel z rodu Slavníkovců, narodil se v Libici. Vzdělával se v Čechách a v Magdeburku. Pobýval v Itálii, kde se seznámil s clunyjským hnutím, které usilovalo o nezávislost církví na světské vládě. R. 982 se stal pražským biskupem. Roku 993 založil klášter v Břevnově. Zůstal ušetřen vyvraždění Slavníkovců v roce 995, neboť tou dobou pobýval u papeže v Římě. Na jedné své misionářské výpravě do Pruska byl roku 997 zabit. Byl prohlášen za svatého a jeho ostatky byly uloženy v Hnězdnu. Roku 1039 byly českým knížetem Břetislavem I. přeneseny do Prahy, kde jsou v katedrále sv. Víta uchovávány dodnes.
V České kotlině se dostával k moci další významný kmen – Bělocharváti, kterým vládl rod Slavníkovců. Obývali hlavně východní Čechy. Jejich mocenským centrem byla Libice. Slavníkovci byli pravděpodobně příbuznými Přemyslovců. Z rodu Slavníkovců pocházel i sv. Vojtěch. Roku 995 byli vyvražděni – jednalo o násilné upevnění moci Přemyslovců, nebo o krevní mstu.
Boleslav III. Ryšavý (999–1002) po svém nástupu k moci začal v zemi teror s cílem vyvraždit všechny jiné možné zájemce o český trům - bratry Jaromíra a Oldřicha. Nakonec uprchl a byl vězněn v Polsku, kde mu vypíchli oči.
Na začátku 11. století vládl v Polsku kníže Boleslav Chrabrý (syn knížete Měška I. a Doubravky - dcery českého Boleslava I.). Boleslav Chrabrý dosadil po smrti českého knížete Boleslav III. na český trůn svého chráněnce Vladivoje (1002–1003), jehož vláda tak byla neligitimní.
V roce 1003 se nakrátko zmocnil vlády v Čechách polský kníže Boleslav Chrabrý, kterého však Češi odmítli a zásluhou knížete Jaromíra z Čech vyhnali. Roku 1004 se ujímá vlády bratr Boleslava III. kníže Jaromír. Roku 1012 byl však svržen nejmladším bratrem Oldřichem.
Roku 1033 se ujímá na zásah císaře Konráda II. opět Jaromír Roku 1034 přenechává vládu svému synovci - synovi knížete Oldřicha - Břetislavu I.
Prameny a literatura[editovat | editovat zdroj]
BERANOVÁ, Magdalena - LUTOVSKÝ, Michal: Slované v Čechách. Archeologie 6. - 12. století, Libri, Praha 2009
FIALA, Zdeněk: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995 – 1310, Svoboda, Praha 1975 (2. doplněné vyd.)
KALANDRA, Záviš: České pohantví. I. Díl Nejstarší prameny, Dauphin, Praha 2002 (2. vydání)
KALANDRA, Záviš: České pohanství. II. Díl Osudy bohů, Dauphin, Praha 2002 (2. vydání)
KALHOUS, David: České země za prvních Přemyslovců v 10. - 12. století. I. díl Čeleď sv. Václava, Libri, Praha 2011 (1. vyd.)
KARBUSICKÝ, Vladimír: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury, Mladá fronta, Praha 1995 (1. české vydání)
KOSMAS: Kronika Čechů, přel. Karel Hrdina, Marie Bláhová, Magdalena Moravová, poznámky Martin Wihoda a Magdalena Moravová, předmluva Martin Wihoda, Argo, Praha 2011 (= Edice Memoria medii aevi svazek 13)
KRZEMIEŃSKA, Barbara: Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. Století, Garamond, Praha 1999 (2. přehlédnuté vydání, v Garamondu 1.)
MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I, Libri, Praha 2002
MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II, Libri, Praha 2006
PETRÁČEK, Tomáš: Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek. Fenomén darovaných lidí přemyslovských zemí 10. - 12. století, Argo, Praha 2012 (= Edice každodenní život, sv. 55.)
TŘEŠTÍK, Dušan: Kosmova kronika. Studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení, Academia, Praha 1968
TŘEŠTÍK, Dušan: Počátky Přemyslovců, Academia, Praha 1981
TŘEŠTÍK, Dušan: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin 530 - 935, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997
TUREK, Rudolf: Počátky české vzdělanosti. Od příchodu Slovanů do doby románské, Vyšehrad, Praha 1988 (1. vydání)
VANÍČEK, Vratislav: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu evropských dějin v letech 1092 - 1140, Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl 2007
VAVŘÍNEK, Vladimír: Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem, Vyšehrad, Praha 2013 (1. vydání)
WIHODA, Martin: Morava v době knížecí 906 - 1197, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010