České dějiny/Nástup Habsburků na český trůn

Charakter českého státu v době nástupu Habsburků na český trůn

Charakter státního uspořádání evropských států v 16. století byl určován jedním základním

Základní charakteristika Ferdinanda Habsburského

Roku 1515 byla mezi českým a uherským králem Vladislavem Jagellonským a císařem Maxmiliánem Habsburským uzavřena ve Vídni smlouva o vzájemných sňatcích potomků Vladislava Jagellonského a členů habsburského rodu a jejich dědických nárocích (tj. smlouva neurčovala, kdo se stane manželem Anny Jagellonské, mohl to být Karel, Ferdinand nebo dokonce Maxmilián. Manžel Anny Jagellonské se měl stát vládcem habsburských území, které na jihu hraničily s českými zeměmi). Dne 13. ledna 1522 bylo také uzavřeno manželství mezi Ferdinandem Habsburským a Annou Jagellonskou. Ferdinandovi byla Bruselskými dohodami přidělena vláda v dědičných rakouských zemích, budoucí opory Ferdinandovy politiky a také se tímto stal zakladatelem rakouské větve habsburské dynastie.

Hned v prvních letech vlády v rakouských zemích se Ferdinand Habsburský projevil jako rozhodný zastánce silné moci panovníka vystupující proti stavovským svobodám rakouských měst. Už roku 1522 potlačil stavovské povstání a nejtvrději postupoval právě proti městskému stavu. Odmítal vidět v měšťanstvu plnoprávný stav. Města chápal jako součást královské komory a tedy jen jako královy poddané, jejichž hlavním úkolem je obstarávat panovníkovi potřebné finance a bez výhrad plnit jeho příkazy. Za svobodné stavy uznával jen šlechtu a duchovenstvo. Svůj postoj jasně demonstroval roku 1526, kdy tvrdě potlačil měšťanské svobody ve Vídni. Od počátku též vymáhal vysoké berně, které nejvíce doléhaly na měšťanstvo. Mimo to také vystupuje jako obránce římskokatolické církve, která vždy byla nejvýznamnější spojenec rozpínavé politiky Habsburků. V 16. století je jednota středověké církve silně ohrožena reformací, která se v podobě Lutherova učení začíná šířit nejen v Německu, ale i v okolních státech včetně českého království a rakouských zemí. Ferdinand jako věrný spojenec svého bratra Karla V. podniká všemožné kroky k potlačení této nákazy katolické církve. Spolu s ním se také účastní krvavého potlačení velkého německého selského povstání roku 1525. Takový byl obraz Ferdinanda Habsburského před rokem 1526, kdy došlo k uvolnění českého královského trůnu. I přes tyto z pohledu stavovské obce negativní rysy mu bylo souzeno uspět v kandidatuře na český královský stolec.

Nástupnické boje

Na konci srpna 1526 byla v bitvě u Moháče armádou tureckého sultána Sulejmana I. tvrdě rozdrcena armáda krále Ludvíka Jagellonského. Po bitvě na útěku utonul i samotný mladý král a tak se uprázdnilo místo na uherském a českém královském trůnu. Dalo se očekávat, že mezi kandidáty bude figurovat i jméno Ferdinanda Habsburského, který tak bude uplatňovat dědičné nároky vyplývající ze sňatku s Annou Jagellonskou. Zájemců o českou korunu bylo hned několik (v pozdějších písemných pramenech se objevují dokonce i jména předních českých politiků té doby: Zdeňka Lva z Rožmitálu a Vojtěcha z Pernštejna a na Pardubicích). Jednoznačně nejsilnější pozici (s ohledem na dříve uzavřené smlouvy s Jagellonci a mezinárodní mocenské pozice) měl Ferdinand Habsburský.

V nástupnickém boji hlavní úlohu sehrála otázka placení starých královských dluhů, jež tvořily nemalou sumu (české stavy evidentně nevěděly a a si ani nemohly vědět o špatném stavu Ferdinandovy pokladny v té době). Určitý vliv měla i prestiž habsburského rodu a vyšší šlechtě byl určitě sympatický Ferdinandův postoj k městskému stavu. Také značná část panstva byla nespokojena s dosavadní slabou královskou mocí a uvědomovala si jaký prospěch by mohlo přinést obnovení rovnováhy sil mezi králem a stavovskou obcí. Určitý vliv mělo pravděpodobně i sebevědomí českých stavů, kteří si byli jisti svou silou a předpokládali, že budou schopni obhájit získané pozice před tak silným panovníkem, jakým byl Ferdinand. Konečně nebylo možné opomenout tureckou hrozbu, která teď po bitvě u Moháče vyvstala jako velmi reálná. Ferdinand mohl jako bratr Karla V. získat mezinárodní pomoc v boji proti tureckému nebezpečí.

Nejdůležitějším argumentem pro volbu Ferdinanda se zdálo jeho manželství s Annou Jagellonskou, což zemské stavy braly na vědomí, ale zároveň si ještě od Vladislava vymínili, že tento sňatek musí potvrdit zemský sněm a tím mít poslední slovo při výběru budoucího možného vládce.

Ferdinand se tuto kličku pokusil obejít několika způsoby. Nejdříve žádal Karla V., aby mu udělil české země v léno, což ale římský císař udělat nemohl. Proto se tedy pokusil o český trůn ucházet na základě dědického principu nakonec ale musel přistoupit na svobodnou volbu nového panovníka na mimořádném sněmu.

Dalšími vážnými oficiálními kandidáty na český trůn se stal polský král a litevský velkokníže Zikmund I. Starý (nejbližší mužský příbuzný Ludvíka Jagellonského) a bavorští Wittelsbachové Vilém a Ludvík (jako spolukandidáti). Celkem se nakonec během tajné voby projednávalo jedenáct kandidátů, ale protože byli účastníci vázáni mlčenlivostí, nejsou všechna jména známá.

Dne 23. října 1526 byl v tajné volbě ve Svatováclavské kapli zvolen 24 voliteli českým králem Ferdinand Habsburský.

Pro Ferdinanda to však nebylo vítězství konečné. Zbývala stále druhá polovina jagellonského dědictví a ambiciózní Ferdinand se ho nehodlal vzdát. Za přispění sestry Marie byl 16. prosince zvolen v Prešpurku jako uherský protikrál Jana Zápolského. Ferdinand tak vytvořil základ rakousko-česko-uherského soustátí, které původně vzniklo jen jako personální unie, se téměř o století později začalo přetvářet v centralizovanou absolutistickou monarchii. Je jisté, že vládou Ferdinanda I. v našich zemích začíná obrat, který se dovršil za Josefa II. a vyústí v přeměnu českých zemí na pouhou provincii rakouského mocnářství.

Počátky upevňování královské moci po nástupu Ferdinanda I. na český trůn

Tento cíl se ale stále nacházel v nedohlednu a Ferdinand I. musel prozatím postupovat pomalými kroky s ohledem na velice silné pozice, které si stavové za slabé jagellonské vlády vydobyli. Postupoval dle známého latinského hesla „divide et impera“; využívajíc tak rozporů ve stavovské obci, založených buď na již popsaném stavovském partikularismu jednotlivých zemí českého království či rozporů mezi šlechtou a městy anebo mezi šlechtou navzájem. Nikdy nepostupoval proti stavovské obci jako celku, ale vždy postihoval pouze její jednotlivé složky, nebo zasahoval jen proti konkrétním jednotlivcům.

První problémy se objevily krátce po volbě na jednání ohledně podpisu listin uznávajících stavovské svobody. Ferdinand okamžitě dokázal zúročit rozdíly panující mezi stavy českých zemí. Českým stavům sice nakonec ustoupil, ale zástupce vedlejších zemí Ferdinand I. odbil jen pouhými sliby. Neznamenalo to však zásadní porážku vedlejších zemí, jelikož Ferdinand by okamžitě omezil zemské svobody bez ohledu na jejich písemné sepsání, kdyby mu to dovoloval poměr sil. Tak to mu ale nebylo, stále všechny zemské instituce byly pod vlivem stavů a panovník byl na stavech závislý v mnoha ohledech a hlavně ve finančních záležitostech.

V předbělohorském období čeští stavové užívali jako prostředek nátlaku na panovníka svůj nutný souhlas k výběru berní. Jestliže král potřeboval získat nové finance, nezbývalo mu než přistoupit na ústupky ve prospěch stavů. A vzhledem k výbojné politice Ferdinanda byly jeho žádosti o vypsání berní časté a tak se také staly hned v prvních letech jeho vlády předmětem sporu. Samotným vypsáním berní však problém nekončil, celý aparát výběru daní byl v rukou stavů a dle toho také docházelo k jejich vybírání. U krále se nakonec vždy shromáždila menší částka než jaká byla vypsána.

Za těchto okolností král musel přistoupit k reorganizaci finančních orgánů svých zemí. Vytvořil vlastní finanční aparát nezávislý na moci stavů. Ve Vídni zřídil dvorskou komoru, jež byla ústředním orgánem pro správu královských financí a stala se tak jednou z institucí, jejichž zřízení napovídalo, že dochází k pozvolnému přechodu personální unie v unii reálnou, tedy centralizovanou mnohonárodnostní monarchii. Stejně tak pro dohled a kontrolu nad královskými financemi v jednotlivých zemích zřídil českou komoru, která byla centralizovaným orgánem pro všechny země Koruny české (pouze Slezsko mělo od roku 1558 komoru zvláštní) a stejný úřad také zřídil v Uherském království. Jednalo se o typické byrokratické orgány, které byly obsazovány a placeny panovníkem, tedy se nacházely mimo jakýkoliv vliv stavů.

Dalším projevem centralizačních snah Ferdinanda I. bylo i vytvoření tajné a dvorní rady ve Vídni a později také vojenské rady. Jednalo se o poradní orgány panovníka, opět založené na byrokratickém principu, obsazované úředníky placených králem a vybíranými z řad králových stoupenců, většinou příslušníků rakouské nižší šlechty. Zatímco dvorské komoře na zemské úrovni odpovídala jmenovaná česká komora a od roku 1558 i komora slezská, vazba české kanceláře a dalších nejvyšších zemských úřadů na tajnou radu byla pouze zprostředkována povoláním určitého vedoucího úředníka do toho ústředního orgánu. Ač oficiálně to byly orgány poradní, ve skutečnosti se jednalo o úřady, které právě měly poznenáhlu nahrazovat zemské úřady existující v jednotlivých zemích. Jejich význam, a to zejména tajné rady, vzrostl po roce 1620.

Prvním významným zásahem do stavovských svobod, který vedl k posílení královské moci, byl roku 1528 zákaz svolávání krajských sjezdů bez králova souhlasu. Tímto činem vyřadil Ferdinand většinu nižší šlechty z politického života a ze zemských sněmů tak stále více činil doménu vyšší šlechty. Král opět obratně využil rozporů uvnitř stavovské obce. Panstvo se na stranu rytířstva a měst nepostavilo, vyhovovalo mu omezení politického vlivu nižších stavů a ve své omezenosti si neuvědomovali, že tak došlo k oslabení moci celé stavovské obce.

K rozporům mezi králem a stavy docházelo také při obsazování nejvyšších zemských úřadů. Ve stavovském státě byl panovník závislý na šlechtě i při jmenování nejvyšších zemských úředníků. Ferdinand se ale stále častěji pokoušel obsazovat tyto úřady svými stoupenci. Docházelo k neustálému boji mezi stavy a králem o místa v nejvyšších zemských úřadech. Ferdinand musel používat skryté formy nátlaku nebo sliby a nejrůznějšími výhodami získávat úředníky na svou stranu.

Finanční problémy vedly Ferdinanda k zásahu proti Šlikům, což byl bohatý panský rod ze severozápadních Čech. Šlikové zneužili slabé jagellonské vlády a přisvojili si veškeré zisky z těžby stříbra v jáchymovských dolech a dokonce začali razit vlastní mince a to přesto, že horní a mincovní regály byly od nepaměti výsadním právem panovníka. Už v roce 1528 na Šliky Ferdinand zaútočil a podařilo se mu získat zpět mincovní regál. Ražba tolaru měla být nadále prováděna v královské mincovně a Šlikům nadále náležel jen podíl na zisku. Těžbu si ale stále ve svých rukou ponechávali Šlikové. K obnově výsadních horních práv došlo až roku 1534, kdy Ferdinand donutil zemský sněm přijmout tzv. „Narovnání o hory a o kovy“. Panovník musel ale souhlasit s omezením svého horního regálu, zůstala mu vyhrazena těžba stříbra a zlata, ostatní nerosty mohli těžit stavové.

Od počátku Ferdinandovy vlády docházelo ke konfliktům s městy, jak se dalo očekávat vzhledem k již zmíněnému Ferdinandovu postoji ke třetímu stavu. V roce 1528 zrušil jednotu Starého a Nového města, která mezi oběma pražskými městy panovala již od roku 1518 a dosadil místo dosavadního jednoho konšelského úřadu pro obě města do každého města opět konšely zvláštní. Zakázal pod trestem ztráty hrdla a majetku obnovení jednoty pražských měst. Staré i Nové město pražské patřily k vůdčím silám celého městského stavu a jejich spojení nebezpečně posilovalo pozice pražských měst ve stavovské obci. Tímto opatřením Ferdinand sledoval oslabení jednoho z nejvýznamnějších zárodků stavovské opozice. K stejnému cíli směřovalo nařízení o zákazu konání shromáždění velkých obcí bez výslovného souhlasu krále. Velká obec byla schůze všech dospělých obyvatel města, tedy přesněji vlastníků domů a představovala tak mnohem větší nebezpečí oproti umírněnější městské radě. Toto omezení později rozšířil i na ostatní královská města. Zákaz schůzí velkých obcí znamenal současně podporu patriciátu a znemožnění opozičních projevů ve městech.

K prvnímu nejvýznamnějšímu střetu s městy však došlo při pokusu reformovat daňový systém. Jak jsem se již zmínil, dosavadní daňový systém králi nepřinášel finanční zisky, jaké by si představoval. Změnu mělo přinést zavedení tzv. daně z obratu neboli z prodeje, která byla do té doby v Čechách neznámá. Šlechta ochotně přistoupila na novou daň, jelikož její tíže dopadala obzvlášť na města a nejnižší sociální vrstvy. Avšak odpor proti dani z prodeje v několika městech přerostl v sociální bouře. Některé městské rady dokonce odmítaly novou berni vybírat. Král nakonec musel ustoupit a po bezvýsledném jednání vybírání daně zastavil. Hlavním nositelem odporu bylo městské řemeslnictvo. Boj proti dani tak ukázal, že cechy a v nich organizované řemeslnictvo patří k nejvlivnějším činitelům ve městech. Po zrušení schůzí velkých obcí se cechy staly jakousi jejich částečnou náhradou a docházelo v nich k formování nejširší městské opozice, což zajisté bylo Ferdinandovi trnem v oku. Tento první střet s městy dopadl pro krále neúspěchem. Stavovská pozice byla stále ještě dostatečně silná a král si nemohl dovolit postupovat otevřeně proti její vůli.

Od nástupu Ferdinanda I. na český trůn bylo zřejmé, že v porovnání s předchozí slabou jagellonskou vládou došlo k výrazné změně. Panovník využíval každé vhodné příležitosti k posílení královské moci, což určitě stavům nebylo po chuti. Z výše uvedeného je zřejmé, že se Ferdinandovi podařilo poměrně rychle odstranit nebo ovládnout ty složky vnitřní správy země, které nebyly pevně zakotveny v zemském zřízení a na nichž měly zájem pouze jednotlivé stavovské korporace nebo dokonce jen jejich části (potlačení krajských sjezdů, zákaz shromáždění velkých obcí, zrušení jednoty pražských měst).

Proti Ferdinandově politice se pozvolna začala vytvářet měšťansko-šlechtická opozice. V jejím čele stálo především měšťanstvo královských měst. Právě města byla nejvíce postihována stále rostoucími berněmi a kromě toho měla jako královská komora vůči králi řadu jiných povinností, jako bylo například nucené zásobování vojska, dodávání povozů, děl a zejména nikdy nesplacené půjčky. Ferdinand také jasně od počátku své vlády dával najevo, že se v bojích mezi městy a šlechtou staví plně na stranu šlechty. Přesto neustálé Ferdinandovy zásahy proti stavovským svobodám zaháněly do protihabsburského tábora všechnu nižší šlechtu a také část panstva. Stavovská opozice měla ale stále podobu nahodilých projevů odporu. Aby došlo k vyhrocení stavovské politiky, byl potřeba spouštěcí činitel, kterým se měl stát Ferdinandův záměr donutit stavy k účasti na potlačení protestanské opozice v říši.