České dějiny/České země za 1. světové války

Před první válkou u nás už byl pestrý politický život s velkým počtem stran, žádná z nich ale zatím neprosazovala samostatnost Čech, cílem byla federalizace. Během války byly zrušeny zemské sněmy i Říšský sněm. Vládla generalita společně s císařem (vojenská diktatura).

Němci měli na počátku války obrovské sebevědomí. Mysleli si, že válku vyhrají velmi rychle. Čeští Němci Německo ve válce podporovali, za což očekávali podporu na realizaci svých návrhů přetvoření monarchie. Chtěli vytvořit tzv. soustátí Rakouská monarchie - Německo (Mitteleuropa). V tomto soustátí si Němci s Rakušany hodlali rozdělit důležité funkce a potlačit ostatní, již sebevědomé národy.

Probíhala tedy diktatura, militarizace hospodářství a německý teror (popravy, persekuce). S Čechy se totiž zacházelo jako s potenciálními zrádci. Teror tedy vycházel z německého sebevědomí a později i z českých dezercí ke spojencům.

Tyto represe spolu s tíživou situací po válce nahrávaly myšlenkám na osamostatnění. Mnoho Čechů padlo, přitom tato válka nebyla česká. Němci ji interpretovali jako válku germánstva proti slovanství a Češi museli bojovat na straně Němců. To vše navíc ještě v době, kdy doznívaly panslavistické a rusofilské ideály (jejich nositelem byl například budoucí premiér Kramář).

V zahraničí vznikaly odbojové skupiny. Masaryk s Benešem vytvořili Maffii (vznik I.1915). Oba byli v emigraci už od října 1914. Důležitou osobou domácího odboje byl Přemysl Šámal. Práce těchto skupin spočívala ve zpravodajské a osvětové činnosti. Západ nevěděl nic o separatistických snahách českého národa. Sabotážní činnost (jako za 2. světové války) tyto skupiny nevyvíjely. Zároveň podporovaly rodiny postižené represemi.

Maffie měla řádově stovky členů, včetně různých železničářů a pošťáků, kteří fungovali jako informátoři. Už v roce 1915 ale byli první členové zatčeni, například K. Kramář a A. Rašín. Rašín se za 1. republiky vyznamenal jako ministr financí, nebyl populista a vytáhl Československo z poválečné krize mnohem dříve, než se to podařilo v okolních státech. Tvrdá pravicová politika ale vyřídila jeho stravu (Národní demokracie) u voličů.

Do Maffie nebyli zapojeni skoro žádní politici. Někteří čeští zástupci byli tzv. aktivní a podporovali alespoň na oko Rakušany. Vždyť až do roku 1918 nebylo vůbec jasné, kdo vyhraje. Za politickou podporu potom očekávali odměny, něco jako drobečková politika. Někteří politici ale byli v pasivitě a spíše vyčkávali.

Většina politiků byla aktivní, počátek tohoto postoje se objevil hlavně po smrti Františka Josefa I. Jeho nástupce Karel I. (nástup 1916) obnovil ústavnost. Čeští poslanci založili v nově obnovené říšské radě klub nazvaný Český svaz, který byl z Prahy podporován národním výborem. Sdružovali se tam zejména aktivní politici.

Aktivisté se snažili zajistit lepší postavení Čechů po válce, báli se případné obrovské poválečné zloby Rakušanů, protože Češi se za války nechovali zrovna loajálně. Proto například aktivisté vydali prohlášení (1917), ve kterém deklarovali náklonnost Čechů k monarchii a tvrdě odsoudili odboj a Masaryka.

Názor společnosti se ale lišil, myšlenka na osamostatnění už byla hodně populární. V květnu 1917 vydali čeští umělci odmítavé stanovisko a vzkázali poslancům, že když neumí reprezentovat lid, tak ať raději mlčí. V poslaneckém prohlášení navíc viděli to nebezpečí, že podráželo nohy odboji a sabotovalo snahu Masaryka tím, že ho označilo za samozvance (neměl totiž žádný politický mandát). Veřejnost se obávala, že se politici tímto krokem zřekli případné pomoci velmocí se založením českého státu. Bylo potřeba, aby Češi vystupovali jednotně. Stovky let jsme chtěli svůj stát, tak teď měli významné státy vidět, že se nic nezměnilo.

Už v roce 1917 se situace v monarchii zhoršila, vázlo zásobování. Británie blokovala trojspolek, byl hlad, chybělo uhlí. Horšila se mezinárodní situace, za viníky války byli označováni Němci. Po nástupu Karla I. se částečně obnovila demokracie. Do války navíc vstoupily USA, a proto se stále více politiků zříkalo aktivismu, neboť situace na bojištích dávala tušit možnou porážku Rakouska.

6. ledna 1918 byla vydána Tříkrálová deklarace (autorem byl Český svaz). Karel I. si myslel, že uvolněním cenzury si Čechy nakloní a začnou znovu podporovat monarchii, ale bylo tomu přesně naopak. V tříkrálové deklaraci se ještě o samostatnosti nemluvilo, nikdo si to za dané situace ještě nedovolil. S tím, jak se situace na frontě stále lepšila, byli Češi stále odvážnější. V květnu 1918 se slavilo 50 let Národního divadla. Na Staroměstském náměstí se konala symbolické přísaha intelektuálů národu a tam už nikdo o ničem jiném nemluvil.

Zásadními zlomy v přístupu Čechů k samostatnosti byla změna na trůně, vývoj situace na frontě, vstup USA do války a především deklarace amerického prezidenta Wilsona, který vyslovil právo národů na sebeurčení.